Weles 27-28

partner webu

spřízněné weby

a další

EDITORIAL

Jsem z toho léta v rozpacích. Nejdříve tropická vedra, potom zase zima jak v psírně. Obilí se neurodilo. Vláda ne a ne vzniknout. Někteří politici (raději nejmenovat) už zase používají důvěrně známý slovník a důvěrně známé způsoby. A můžeme si být jisti, že podobnost rozhodně není náhodná. A jako by to všechno nestačilo, tak podle literárních časopisů, které se mi v létě dostaly do ruky, v současnosti vzniká jen špatná poezie. Mladí píšou jako staří a staří už nejsou, co bývali. A vůbec většina básníků jsou idioti a měli by toho nechat. Tak nevím… Alespoň, že rostly houby. Takový koš praváků, to je poezie.

Přes výše uvedené máme tu troufalost předložit Vám v novém Welesu texty hned jedenácti básníků, o nichž si myslíme, že je rozhodně stojí za to číst. A dalšího autora, který zajisté nezklame, Petra Krále, představujeme v rozsáhlejším Pásmu. V prozaické části naleznete tentokrát povídky Hany Pachtové a Petra Pazdery Payna či ukázku z nové knihy Waltra Sobchaka. V Krajinomalbách pak cestovní zápisky Igora Malijevského a portrét krajiny kolem dřevěné boudy, ohniště a olše Boženy Správcové. Rubrika Studie přináší pohled na současnou českou prózu očima polského bohemisty Igora Kędzierského. Ivan Motýl se ve Slezském studiu mimo jiné vrací k osvobození Ostravy v pětačtyřicátém, aby vyvrátil komunisty tradovanou verzi příběhu Říšského alias Sýkorova mostu.

Poetický podzim Vám za redakci přeje

Petr Čermáček

 

OBSAH

POEZIE

Stanislav Dvorský: Procítit naplno tu nepřítomnost
Emil Bok: Tehdy mi paní Valérie
Martina Boková: V otiscích zpod lopatek
Jonáš Hájek: Po dálnici s jedním exitem
Petr Hruška: Děti jsou tak lehké
Jakub Řehák Dotknu-li se toho místa
Nela Hanelová: Ještě stále se nezvedám
Michaela Andělová: Promnu si tmu a první slova
Pavel Sobek: Poskládám si tě do obrazů
Jan Suk: Nalezinec zazděných postav
Milan Urza: Noc dáví zpocená prostěradla

 

PRÓZA

Petr Pazdera Payne: Hotel Terminál
Hana Pachtová: Čas na tom nemůže být jinak
Walter Sobchak: „Druhá Amerika“
Pavel Sobek: Poutník Lasenius

 

PÁSMO

Petr Král: Zábleskem vpíjený střep
Wanda Heinrichová: Chodec, který ví, míjí

 

KRAJINOMALBY

Igor Malijevský: Zápisky z Budapešti
Božena Správcová: S olší, hnojem a sopkou

 

STUDIE

Marta Ljubková: Několik tendencí současné české prózy
Igor Kędzierski: Psát vo knížkách mi příde ňák vošidný…

 

FOTOGRAFIE

Alois Nožička

 

SLEZSKÉ STUDIO

Ivan Motýl: Z nitra slezské ryby

 

PŘEKLADATELSKÁ HUŤ

Bruce Dawe: Nezvratnost pronikavá jako jehla

 

ŠRAMOTY

Vladimír Šrámek: Máš mě rád?

 

VÝTVARNÝ DOPROVOD

František Hubatka - kresby, malby

WELES_27-28.pdf

(text bez obálky)

 

 

UKÁZKY

STANISLAV DVORSKÝ

Islandský lišejník

rychlými a energickými pohyby rýče píše se tam
kypřit záhon voní to trochu jak na hřbitově
napadá ho že
dáme-li se prostupovat uplýváním jemnou tkání minulosti
najednou záchvěv
lupina netřesky rdesno v jiných zahradách
pohledy na oblohu hloubkové lety koncem války
tu a tam nádherně jasné odpoledne
nevadilo by že neustále slinil inkoustovou tužku
hrál si se závorkami (v duchu)
některé výrazy jako třeba kulometné hnízdo
přemísťoval vysoko do větví
nebo prudké stoupání bělostné patníky
v asfaltových serpentinách

je to složitý výřez

 

 

EMIL BOK

Svatojánská noc

V háji za teráskem
ve větvích porůznu oběšené
dují lesní rohy:
veskrze svatojánská noc
plná tekutých, zářících střepů…

Vzduchem plují
všeliké klamy a kouzla.

Paní Valérie po mém boku
vrtí hlavou.
Vysoko v jejích vlasech se leskne
potulné klempířství…

 

 

MARTINA BOKOVÁ

Bez duhy

Ani jsme nedolehli
v otiscích zpod lopatek
Spojenci z úschovny poledního mechu

Pro tebe nezapadám
do krajin s madonami
Někdo se ve mně dořezal mraků

Duha se nekonala
Zrcátko bez prasátek
dusí se světlem zamženého dechu

Pro odraz čehokoliv
svíráme příliš veliký úhel

 

 

JONÁŠ HÁJEK

Vábení

Osobní dopravou
křižuji zem a
tkám.

Vím, kam jít
v létě pít.
Kde tvou tvář
pozdravit.

Majitel táhne psa
za obojek:
pojď.

 

 

PETR HRUŠKA

Noční loď

děti se dají přenést
jsou lehké
a když se probudí zase usnou
černá trojčata spí přes sebe
na koberci v chodbičce
děti spí u dveří
kde se točí vítr
vedle strojovny pod lampou
ucho u plechu
u fleku od oleje
někdo zase nese další spící dítě
loď řeže noční moře
děti jsou tak lehké

 

 

JAKUB ŘEHÁK

Odchod na půlnoční směny

Vyměním sníh za okamžik
na tvém krku.

Zimní noc. Chystá se odchod na půlnoční směny.
Osvětlená hrůza
do střev až na konci světa
dere se.

Koleje vyhlazené na sněžném svetru.

Přemýšlím, zda růžová klesne pod bod mrazu.
Cigareta tisíc let nenarozená v očích
— můj domov.

 

 

NELA HANELOVÁ

/ / /

v mlhách hustých jako bikava
po rzi opadavé
po ryzosti podzimu
surovostmi zasutými zas si střádáš na vinu —

 

/ / /

vahadly komíhám
ztrácím cit nedýchám
nad propastí —
žíly podřezané jako Chagallovo štěstí

 

 

MICHAELA ANDĚLOVÁ

Lékařský pokoj

trochu tátovi

I nemocnice
se občas zadýchává do stráně
slabá na srdce v kaštanech
a převléká strach ze tmy do bíla

Mezi prsty pěsti nitkovité konce bytí
nitrožilně tenké závoje nevěstám
které se neslibují podzimu
způsobně s duší mezi rty
a smutkem časopisů odloženým na chodbách
tě nechají poslouchat svá zápěstí
modrá a vypůjčená

zatímco já tě nikdy neposlouchám
příliš nahlas a v zdravých barvách
odmlouvám vlastnímu pulsu
zraňuje stěny reliéf vděku

ráno je
chronicky nedospaným pokojem
ústy umyvadla
srdcem vymydleným v síťce

kdo by tu sbíral kaštany
nemocné do kapes do strání
pro příliš měkké ostny?

 

 

JAN SUK

/ / /

den vražedně přiléhající
ke stojícím kmenům
řez v profilu trávy na hrob
nestoudná podoba
která střídá
záda ohořelé bytosti

po rozžhaveném popelu chůze
mimo vratký pocit
pálivého srdce

zvuky
z příbřežního kláštera:

něco tam svítí

asi pestrobarevná modlitba
před hlubokým spánkem

 

 

MILAN URZA

Vanitas

Když dlouho pozoruju svou tvář v zrcadle
po chvíli se začne proměňovat
v neoranou vinici Páně
v okno otevřené do dvora
kde ještě v dubnu drží se sníh
jak dráp mrtvého ptáka v zácloně.

A tu mě na zátylku polechtá vánek:
má milá skáče přes švihadlo.

 

 

 

PAVEL SOBEK

Poutník Lasenius

V té chvíli si uvědomoval především tvar oné dutiny v kopci, ve které se nacházel.

Seděl nepohnutě pod nízkým stropem. Kruhovým otvorem pronikalo světlo. Díval se před sebe do ohraničeného výseku, odkud mohl tušit změny počasí a dění venku.

Nejprve se mu zdálo, že u soustředěného pohledu nevydrží. Oči měl plné slz, myšlenky vířily v nepokojném sledu a ubíraly jeho rozhodnutí sílu. Procházely jím vzpomínky na hluk, jaký vydávali jeho druhové při dostizích či při bitevních nájezdech. Ve spáncích pulsoval úpěnlivý pláč žen, které se rmoutily nad ztrátou svých nejbližších. Jindy se v ohlušujících salvách nesl výskot honících se dětí.

Bylo to docela nedávno, kdy si začal všímat, jak se jeho mysl počíná bouřit proti silnějším a pronikavějším zvukům. Vše vybočující z ustálené zvukové osnovy napínalo jeho nervy k prasknutí a znemožňovalo mu soustředění. O to víc se ve chvílích ticha jeho pozornost bezděčně soustřeďovala na jasnost barev a jemná odstínění tvarů. Dostavovala se jakási neznámá potřeba jemného vnímání.

Marně navštěvoval lékaře, který jen stále znova bezradně kroutil hlavou, mluvil o nervovém vyčerpání a doporučoval klid na lůžku. Plynuly dny plné znepokojení a horečnatých stavů…

Jednoho dne potkal při procházce za městem cizince.

„Říkají mi Lasenius Spint,“ představil se mladíkovi.

Byl to muž bronzově snědé tváře, ostře řezaných rysů, prošedivělých dlouhých vlasů sepnutých v dlouhý cop, stočený kolem krku ke hrudi. Jeho věk bylo těžké odhadnout.

Tvrdil o sobě, že je poutníkem z etruského sídelního města Chiusi. Poskytoval drobné věštby, kterým místní obyvatelé přikládali značný význam. Vědělo se, že Etruskové se v „osudových záležitostech“ dobře vyznají, a jejich rady často odpovídaly tomu, co se později v životě dotyčného tazatele objevilo.

S oním mladíkem ale Lasenius o těchto věcech nemluvil. Stál tehdy před ním nepohnutý, díval se mu upřeně do očí, prohlížel si jeho tvář a nakonec zkoumal jeho dlaně. S přátelským a soustředěným výrazem tváře mu poradil, aby se odebral do vyhloubeného prostoru na nedalekém kopci, sedl si tam a jasně vnímal, co děje v něm i kolem něj. Sám se nabídl, že mu každého podvečera donese trochu jídla a vody. Jediné „vysvětlení“, kterého se mladíkovi od toho muže dostalo, bylo, že není nemocen a vše se ubírá přirozenou cestou. Nemá prý podléhat strachu a netrpělivosti.

Poutník mu řekl:

Zabíjej v sobě podoby svého strachu tak, jak se zjevují. Nechej myšlenky netknutě projít, nestopuj je a nerozvíjej. Nikdy je nedoprovázej a nenech usadit a bujet na volném místě mysli. Strach a pochybnost ničí možnosti ke vstupu Světla. Buď otevřený tomu, co přichází, byť tomu zatím zcela nerozumíš. Nezazdívej Světlu přístup.

Vše další přijde samo a ty to prožiješ a poznáš…

Po mnoho podvečerů se dovnitř kruhového otvoru natahovala ruka s trochou jídla a miskou čisté vody. Cesta se otevírala.

 

 

Nahoru