EDITORIAL
„Někdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek,pátek a sobota, stále stejný rytmus – po této cestě se dá dlouho pohodlnějít. Ale jednoho dne se vynoří ‚proč‘ a touto omrzelostí smíšenou s údivem všechno začíná.“ Nebýt tohoto ‚proč‘ v krátkém citátu z Alberta Camuse, neexistovalo by pravděpodobně ani toto číslo Welesu, respektive texty, které ho tvoří. Bylo by překvapivé, kdyby se onen pocit prázdnoty číhající vprostřed plnosti našich životů vynořoval každému ve stejné podobě. Obsah Welesu 30–31 může proto působit rozmanitým dojmem, i když téma, které se jako duch vznáší mezi stránkami, je pořád stejné.
„...v součtu našich žízní / tajemství příští potopy“, vymezuje náš zánik básník Jiří Gold. Pokora a především smířenost autora žijícího „...jeden bezbarvý život / v závětří“ a doufajícího, že „...všemu (i když ne / navzdory tedy alespoň) / na dosah / žiješ...“, dodávají jeho jednoznačně formulovaným „konstatováním“ až děsivou účinnost. V tomto čísle Welesu se kromě rukopisných básní podařilo představit také Jiřího Golda v historicky prvním rozhovoru většího rozsahu. Ačkoliv jsou „...každý ve svém pokoji / neochvějní ve svých vybudovaných pozicích“, básnický blok umožní nahlédnout do prostor obývaných Josefem Strakou, Lukášem Marvanem, Robertem Fajkusem či Milanem Děžinským. Prozaická část přináší bilanční povídku Kateřiny Rudčenkové, úryvek z připravovaného románu Kateřiny Tučkové nebo první povídku Petra Stančíka napsanou po smrti Odilla Stradického. Zdvojená rubrika Pásmo je věnována Zdeňku Volfovi, a to především úryvkům z jeho deníků Srdcář, a Pavlu Kolmačkovi, jehož rukopisné básně doprovází rozsáhlá studie Miroslava Chocholatého. Psychopatologií v životě a díle básníka Ivana Diviše se ve svém příspěvku zabývá básník a lékař Norbert Holub. Ale to není zdaleka vše, co v tomto doposud nejobsáhlejším Welesu doprovodil svými charakteristickými linoryty Petr Pazdera Payne.
Rada nakonec. Na Boha se nelze spoléhat, jsme odsouzeni ke svobodě, a protože smrt v běžném životě obvykle není provázena vybranými vůněmi, básník Ondřej Hanus píše: „… chtěl bych se zabít u broskvoní / dusit se smrtí, která voní...“ Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek.
Ondřej Slabý
OBSAH
POEZIE
Jiří Gold: Zjistit, co je za hodinami
Rozhovor s Jiřím Goldem: Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Josef Straka: Prsty přiložené na šedivou omítku
Milan Děžinský: Už jsem odvykl tomu strachu
Robert Fajkus: Černá moucha usedá...
Lukáš Marvan: Vrhnout se beze strachu
Zuzana Gabrišová: Dopisy z Koreje
Wanda Heinrichová: Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
Marcela Pátková: Do sebe sama, někam ven
Ondřej Lipár: Něco ti vzali, tak si teď bereš
Milan Šedivý: Mé bucifálie mě obestírají
Ondřej Hanus: Plyne v nic vše odkudkoli
Zdeněk Vojtěch: Cokoli, třeba věčnost
PRÓZA
Kateřina Rudčenková: Třicátý rok
Kateřina Tučková: Poslední máj Gerty Schneider
Petr Stančík: Sněžný had
Stanislav Beran: Kozlí zpěv
PÁSMO
Zdeněk Volf: Odkopávat tmu
Pavel Kolmačka: Je čas myslet na noc
STUDIE
Miroslav Chocholatý: Snad věčností uhranut (Nad básnickou a prozaickou tvorbou Pavla Kolmačky)
Norbert Holub: Bipolární básník Ivan Diviš
KRAJINOMALBY
Petr Hrbáč: Panelové silničky mají něco do sebe
FOTOGRAFIE
Martin Langer: Alena Kučerová (Z cyklu Staré ženy)
PŘEKLADATELSKÁ HUŤ
István Vörös: Heidegger – poštovní úředník
ŠRAMOTY
Vladimír Šrámek:Šachy
KRITIKY A RECENZE
VÝTVARNÝ DOPROVOD
Petr Pazdera Payne - linoryty
UKÁZKY
JIŘÍ GOLD
/ / /
kteroukoliv část
tvého života
lze vyměnit: kteroukoliv část
tvého života lze vložit
do kterékoliv života: tak
se celý život
ztrácíme jeden v druhém: jen
na ohmataných otrhaných
zažloutlých
a vybledlých fotografiích
žijeme
své jedinečné životy
anonymů
6. 8. 1992
JOSEF STRAKA
Malátné pokoje I
V malátných místnostech
s tím svištivým klokotáním v trubkách
je nehostinnost vyměněna za prázdnotu
oči pak hledí úkosem
tam v jakýchsi podivných půlpokojích se zapomínají věci,
vybledávají vzpomínky
„ necháme to tak, jaké to je“ v tu chvíli znamená nesmíření
pak ještě kroucení hlavou „ vždyť“
a dodává se „vždyť přeci!“
zbytečný vzdor
už měsíce k uzoufání zbytečný
„nechtít“ prsty zadráplé za hranu stolu
„jenom....“ šeptnu pak
a uléhám na válendu ve vyklizeném prostoru jež kdysi býval bytem
MILAN DĚŽINSKÝ
Před bouří
Celý den se k něčemu schylovalo,
pak přišla hrubosrstá bouře
a rozfoukala všechny připravené
pingpongové míčky jak v nějakém
dusném osudí.
V potřeštěnosti živlů
jsi ho postavila na stůl,
žebra mu zářila jak srpky měsíce.
Venku to běsnilo a mě se zdálo,
že bouře ztlumila padající výstřel.
Díval jsem se na odřeninu
rozlezlou po hřebenu jeho zad.
Byla jako mapa, která mne někam
odvála. Odstoupila jsi
jak pes, co se octnul na okraji střechy,
ten krok místo povzdechu,
a jen říkáš:
„Chlapečku můj, ty jsi takový vyžlecí!“
ROBERT FAJKUS
Svatojakubský kostelík
Kameny křížové cesty
stoupají zpustlou zelení.
Do prázdných výklenků vkládám
tvé nahé polohy.
Hrad dole propadá se v středověk.
Krhavě sojka pláče.
V portálu ruce a trup Krista,
hlava a nohy zuráženy.
Na petlici vrat ukřižovaný netopýr:
černé kalhotky dobytého klína.
Zrzavým chlupem v zubech
otvírám suterénní kostnici.
Dědy?
Jindřichův Hradec, 1996
LUKÁŠ MARVAN
/ / /
Sedět uprostřed dopoledne
hluboko v domě
dívat se vzhůru
a nic nevidět
mezi vším viděným
hluboko dole pod oblohou
která nikam nevede
v doteku židle a stolu
ve stropě domu
kde nezbývá než umřít
ve zvucích ptáků a puštěného rádia
ve vzpomínkách a plánech
stejně skutečných jako stvoření tohoto světa
v jediném živém místě
2006
ZUZANA GABRIŠOVÁ
/ / /
teplé psí jazyky za vybrané blechy –
nikdo jiný tu česky nerozumí.
devatenáct hodin probdím a
stejně není čas sednout si nad korejštinu,
pod dvou měsících umím akorát tak
pochválit oběd.
Emily zpívá v sále dharmy
žáby a cikády
kdesi
v trávě
WANDA HEINRICHOVÁ
/ / /
zjitřená jitra
pohled těká vytéká
z tramvaje omývá
omšelost zdí a každé
dveře zdají se být slibné
ještě sevřená stehna dne
v skulinách bůhvíjaká světla
vrata a další vrata
drápkem zraku se chytám světa
MARCELA PÁTKOVÁ
Nad
Je krásná Vaše Neapolis,
pane, až k viskóze jater
je mi šťastno.
Píseň na moři.
Uličky skrz naskrz,
nad hlavami
černých dětí
bílé
ložní
prádlo.
ONDŘEJ LIPÁR
/ / /
Škrábeš
mám záda samý šrám
a znova
převlékám postele
Něco ti vzali
tak si teď bereš
po kousíčcích masa
jen za nehet
Propadl jsem jako malý
a tak pořád
padám čekám
MILAN ŠEDIVÝ
/ / /
„Životní naději pohřebním zřízencům!“
klinkala kaplička do polí na vrány.
Zvedly se; vzkroužily, pablesky nebeské.
Kvedlám se prastarý. Verštatní. Ledva jen při sobě.
Alzheimer v rádiu hlásí: Bude mlha.
Mé bucifálie mě obestírají.
ONDŘEJ HANUS
Částečný sonet úplné smrti
z prachu v hlínu vpít se
dech je dechem mým
a dech jsou mé plíce
plíce – tělo, dým
a kým oslepím se?
tebou, Pane, slepnu
ty mi stáhneš límce
až mi přetneš tepnu
pár
ran
jak Job
már
lán
a hrob
ZDENĚK VOJTĚCH
Lego
všechno do sebe zapadá
dnešní velké prádlo
čtyři pračky vyprané
a pověšené na šňůry
a jak jsme okolo sebe chodili pomalu
jako bychom nechtěli nic pokazit
teď už mi zbývá jen
zadržet spánek večeří
a rozložit své vlhké ruce
na tvém těle, aby doschly
PAVEL KOLMAČKA
/ / /
U Chlumu
šel jsem k majáku.
Chodec přede mnou
s první chladnou sprškou
obrátil se zpátky
ke světlu hospody.
Ohlédl jsem se,
bárky v kotvišti
se ještě zmítaly.
V předklonu
proti větru
došel jsem k věži,
zapřel se zády.
Záře
prorážela do tmy.
Mračna vláčela
břicha v moři.
Vlny vyšlehovaly
jako když hoří.
ZDENĚK VOLF
K ložiskům
I
Zíral na kry
po kterých chtěl přejít
Jak se zdvíhají
A tříští o kamenný most
II
Do svítání vystupoval k střeše
hlídat uhašený oheň
nad kuchyní
Usvědčený šokem