Weles 30-31

partner webu

spřízněné weby

a další

EDITORIAL

„Někdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek,pátek a sobota, stále stejný rytmus – po této cestě se dá dlouho pohodlnějít. Ale jednoho dne se vynoří ‚proč‘ a touto omrzelostí smíšenou s údivem všechno začíná.“ Nebýt tohoto ‚proč‘ v krátkém citátu z Alberta Camuse, neexistovalo by pravděpodobně ani toto číslo Welesu, respektive texty, které ho tvoří. Bylo by překvapivé, kdyby se onen pocit prázdnoty číhající vprostřed plnosti našich životů vynořoval každému ve stejné podobě. Obsah Welesu 30–31 může proto působit rozmanitým dojmem, i když téma, které se jako duch vznáší mezi stránkami, je pořád stejné.

„...v součtu našich žízní / tajemství příští potopy“, vymezuje náš zánik básník Jiří Gold. Pokora a především smířenost autora žijícího „...jeden bezbarvý život / v závětří“ a doufajícího, že „...všemu (i když ne / navzdory tedy alespoň) / na dosah / žiješ...“, dodávají jeho jednoznačně formulovaným „konstatováním“ až děsivou účinnost. V tomto čísle Welesu se kromě rukopisných básní podařilo představit také Jiřího Golda v historicky prvním rozhovoru většího rozsahu. Ačkoliv jsou „...každý ve svém pokoji / neochvějní ve svých vybudovaných pozicích“, básnický blok umožní nahlédnout do prostor obývaných Josefem Strakou, Lukášem Marvanem, Robertem Fajkusem či Milanem Děžinským. Prozaická část přináší bilanční povídku Kateřiny Rudčenkové, úryvek z připravovaného románu Kateřiny Tučkové nebo první povídku Petra Stančíka napsanou po smrti Odilla Stradického. Zdvojená rubrika Pásmo je věnována Zdeňku Volfovi, a to především úryvkům z jeho deníků Srdcář, a Pavlu Kolmačkovi, jehož rukopisné básně doprovází rozsáhlá studie Miroslava Chocholatého. Psychopatologií v životě a díle básníka Ivana Diviše se ve svém příspěvku zabývá básník a lékař Norbert Holub. Ale to není zdaleka vše, co v tomto doposud nejobsáhlejším Welesu doprovodil svými charakteristickými linoryty Petr Pazdera Payne.

Rada nakonec. Na Boha se nelze spoléhat, jsme odsouzeni ke svobodě, a protože smrt v běžném životě obvykle není provázena vybranými vůněmi, básník Ondřej Hanus píše: „… chtěl bych se zabít u broskvoní / dusit se smrtí, která voní...“ Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek.

Ondřej Slabý

 

OBSAH

POEZIE

Jiří Gold: Zjistit, co je za hodinami
Rozhovor s Jiřím Goldem: Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Josef Straka: Prsty přiložené na šedivou omítku
Milan Děžinský: Už jsem odvykl tomu strachu
Robert Fajkus: Černá moucha usedá...
Lukáš Marvan: Vrhnout se beze strachu
Zuzana Gabrišová: Dopisy z Koreje
Wanda Heinrichová: Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
Marcela Pátková: Do sebe sama, někam ven
Ondřej Lipár: Něco ti vzali, tak si teď bereš
Milan Šedivý: Mé bucifálie mě obestírají
Ondřej Hanus: Plyne v nic vše odkudkoli
Zdeněk Vojtěch: Cokoli, třeba věčnost

 

PRÓZA

Kateřina Rudčenková: Třicátý rok
Kateřina Tučková: Poslední máj Gerty Schneider
Petr Stančík: Sněžný had
Stanislav Beran: Kozlí zpěv

 

PÁSMO

Zdeněk Volf: Odkopávat tmu
Pavel Kolmačka: Je čas myslet na noc

 

STUDIE

Miroslav Chocholatý: Snad věčností uhranut (Nad básnickou a prozaickou tvorbou Pavla Kolmačky)
Norbert Holub: Bipolární básník Ivan Diviš

 

KRAJINOMALBY

Petr Hrbáč: Panelové silničky mají něco do sebe

 

FOTOGRAFIE

Martin Langer: Alena Kučerová (Z cyklu Staré ženy)

 

PŘEKLADATELSKÁ HUŤ

István Vörös: Heidegger – poštovní úředník

 

ŠRAMOTY

Vladimír Šrámek:Šachy

 

KRITIKY A RECENZE

 

VÝTVARNÝ DOPROVOD

Petr Pazdera Payne - linoryty

 

UKÁZKY

linoryt: Petr Pazdera Payne

JIŘÍ GOLD

/ / /

kteroukoliv část
tvého života
lze vyměnit: kteroukoliv část
tvého života lze vložit
do kterékoliv života: tak
se celý život

ztrácíme jeden v druhém: jen
na ohmataných otrhaných
zažloutlých
a vybledlých fotografiích
žijeme
své jedinečné životy
anonymů

6. 8. 1992

 

 

JOSEF STRAKA

Malátné pokoje I

V malátných místnostech
s tím svištivým klokotáním v trubkách
je nehostinnost vyměněna za prázdnotu
oči pak hledí úkosem
tam v jakýchsi podivných půlpokojích se zapomínají věci,
vybledávají vzpomínky
„ necháme to tak, jaké to je“ v tu chvíli znamená nesmíření
pak ještě kroucení hlavou „ vždyť“
a dodává se „vždyť přeci!“
zbytečný vzdor
už měsíce k uzoufání zbytečný
„nechtít“ prsty zadráplé za hranu stolu
„jenom....“ šeptnu pak
a uléhám na válendu ve vyklizeném prostoru jež kdysi býval bytem

 

 

MILAN DĚŽINSKÝ

Před bouří

Celý den se k něčemu schylovalo,
pak přišla hrubosrstá bouře
a rozfoukala všechny připravené
pingpongové míčky jak v nějakém
dusném osudí.
V potřeštěnosti živlů
jsi ho postavila na stůl,
žebra mu zářila jak srpky měsíce.
Venku to běsnilo a mě se zdálo,
že bouře ztlumila padající výstřel.
Díval jsem se na odřeninu
rozlezlou po hřebenu jeho zad.
Byla jako mapa, která mne někam
odvála. Odstoupila jsi
jak pes, co se octnul na okraji střechy,
ten krok místo povzdechu,
a jen říkáš:
„Chlapečku můj, ty jsi takový vyžlecí!“

 

 

linoryt: petr Pazdera Payne

ROBERT FAJKUS

Svatojakubský kostelík

Kameny křížové cesty
stoupají zpustlou zelení.
Do prázdných výklenků vkládám
tvé nahé polohy.
Hrad dole propadá se v středověk.
Krhavě sojka pláče.

V portálu ruce a trup Krista,
hlava a nohy zuráženy.
Na petlici vrat ukřižovaný netopýr:
černé kalhotky dobytého klína.
Zrzavým chlupem v zubech
otvírám suterénní kostnici.

Dědy?

Jindřichův Hradec, 1996

 

 

LUKÁŠ MARVAN

/ / /

Sedět uprostřed dopoledne
hluboko v domě
dívat se vzhůru
a nic nevidět
mezi vším viděným
hluboko dole pod oblohou
která nikam nevede
v doteku židle a stolu
ve stropě domu
kde nezbývá než umřít
ve zvucích ptáků a puštěného rádia
ve vzpomínkách a plánech
stejně skutečných jako stvoření tohoto světa
v jediném živém místě

2006

 

 

ZUZANA GABRIŠOVÁ

/ / /

teplé psí jazyky za vybrané blechy –
nikdo jiný tu česky nerozumí.

devatenáct hodin probdím a
stejně není čas sednout si nad korejštinu,
pod dvou měsících umím akorát tak
pochválit oběd.
Emily zpívá v sále dharmy
žáby a cikády
kdesi
v trávě

 

 

WANDA HEINRICHOVÁ

/ / /

zjitřená jitra
pohled těká vytéká
z tramvaje omývá
omšelost zdí a každé
dveře zdají se být slibné
ještě sevřená stehna dne
v skulinách bůhvíjaká světla
vrata a další vrata
drápkem zraku se chytám světa

 

 

linoryt: Petr Pazdera Payne

MARCELA PÁTKOVÁ

Nad

Je krásná Vaše Neapolis,
pane, až k viskóze jater
je mi šťastno.
Píseň na moři.

Uličky skrz naskrz,
nad hlavami
černých dětí
bílé
ložní
prádlo.

 

 

ONDŘEJ LIPÁR

/ / /

Škrábeš
mám záda samý šrám
a znova
převlékám postele

Něco ti vzali
tak si teď bereš
po kousíčcích masa
jen za nehet

Propadl jsem jako malý
a tak pořád
padám čekám

 

 

MILAN ŠEDIVÝ

/ / /

„Životní naději pohřebním zřízencům!“
klinkala kaplička do polí na vrány.
Zvedly se; vzkroužily, pablesky nebeské.
Kvedlám se prastarý. Verštatní. Ledva jen při sobě.
Alzheimer v rádiu hlásí: Bude mlha.
Mé bucifálie mě obestírají.

 

 

ONDŘEJ HANUS

Částečný sonet úplné smrti

z prachu v hlínu vpít se
dech je dechem mým
a dech jsou mé plíce
plíce – tělo, dým


a kým oslepím se?
tebou, Pane, slepnu
ty mi stáhneš límce
až mi přetneš tepnu


pár
ran
jak Job


már
lán
a hrob

 

 

ZDENĚK VOJTĚCH

Lego

všechno do sebe zapadá
dnešní velké prádlo
čtyři pračky vyprané
a pověšené na šňůry
a jak jsme okolo sebe chodili pomalu
jako bychom nechtěli nic pokazit
teď už mi zbývá jen
zadržet spánek večeří
a rozložit své vlhké ruce
na tvém těle, aby doschly

 

 

PAVEL KOLMAČKA

/ / /

U Chlumu
šel jsem k majáku.
Chodec přede mnou
s první chladnou sprškou
obrátil se zpátky
ke světlu hospody.
Ohlédl jsem se,
bárky v kotvišti
se ještě zmítaly.
V předklonu
proti větru
došel jsem k věži,
zapřel se zády.

Záře
prorážela do tmy.
Mračna vláčela
břicha v moři.
Vlny vyšlehovaly
jako když hoří.

 

 

ZDENĚK VOLF

K ložiskům

I

Zíral na kry
po kterých chtěl přejít
Jak se zdvíhají
A tříští o kamenný most

 

II

Do svítání vystupoval k střeše
hlídat uhašený oheň
nad kuchyní
Usvědčený šokem