Weles 32-33

partner webu

spřízněné weby

a další

EDITORIAL

Postavy na obrazech až do konce devatenáctého století, které jsem viděl včera v Musée d’Orsay, byly si vědomy své tiché obsazenosti ve světě, ať už se na plátně (a ve tváři) odehrávalo cokoliv. Dnes, v Centre Pompidou, postavy z obrazů dvacátého století vytřeštěně zíraly z pláten, opuštěny v prostoru– ať už se na plátně odehrávalo cokoliv.“ Tento existenciální postřeh básníka Petra Hrušky teď přenesu do českých podmínek a rozšířím ho o konkrétnější geografické a geopolitické souvislosti – ona roztříštěnost, opuštěnost, prostorová vykořeněnost, byť má z hlediska dobového do jisté míry platnost obecnou, ve mně probouzí emoce, které mám spojené se severními oblastmi naší republiky. Ať již mluvíme o severních Čechách nebo severní Moravě a Slezsku, samo územní vymezení je velice problematické vzhledem k dějinným procesům a nadobyčejné pohyblivosti hranic, jedná se o kraje natolik charakteristické, že ani autoři a literatura zde vznikající nemohou postrádat jejich osobitost a specifika. Právě tito autoři se literárně setkávají a možná i střetávají v předkládaném dvojčísle Welesu. Procházíme-li totiž literární sever směrem od východu k západu a použijeme jistou dávku zjednodušení, můžeme říci, že jeho tvář, v Ostravě a Hlučíně zádumně nebo i principiálně zamračená, nabývá u Teplic podstatně pestřejší škálu podob, končící až u sarkastického šklebu.

Severní Moravu a Slezsko zastupují v tomto Welesu například básníci Vít Slíva a Ivan a Petr Motýlové, básníky Petra Čichoně a Petra Hrušku společně s ostravským režisérem Radovanem Lipusem představujeme překvapivě jako prozaiky. Rovněž pásmo věnované ostravskému básníku Jaroslavu Žilovi je tvořeno především jeho nepříliš známou prozaickou tvorbou. Severomoravský blok uzavírá rozhovor nejen o literárním dění v Ostravě s literárním historikem Miroslavem Zelinským. Jako předěl mezi dvěma industriálními severy jsme zvolili fotografické dokumenty z botanických exkurzí Petra Hrbáče. Z autorů žijících blíže někdejšímu centru Sudet jsme pro toto číslo vybrali například básnířku Svatavu Antošovou nebo básníka Radka Fridricha. V prozaické části přinášíme ukázky z cyklu Měsíční povídky básníka a prozaika Patrika Linharta. Nejen výše uvedenými autory se zabývá Jiří Koten ve studii Literatura z osy Děčín–Ústí–Teplice. Severočeské pásmo je věnováno libereckému polyhistorovi Bohumilu Nuskovi, především jeho krátkým prózám z cyklu Malé příběhy, bohatě ilustrovaným jeho tzv. samokresbami. Rád bych upozornil na nově koncipovanou kritickou a recenzní část Welesu, které je počínaje tímto číslem věnováno podstatně větší úsilí, než tomu bylo v minulosti. Ilustrací se tentokrát zhostil severočeský výtvarník Michal Machat.

Jako dárek vám přinášíme nový překlad Poeova Havrana od Ivana Petlana, a i když stínem v Poeově básni nebyl ani stín rodného kraje, ani stín osudu, jejž nám předurčil, pracovně si ho k těmto účelům vypůjčím: „A má duše z toho stínu nezvedne se, nevstane. / Teď už nikdy. – Zkrátka ne!“

Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek.

Ondřej Slabý

 

OBSAH

SEVER MORAVY A SLEZSKO

POESIE

Vít Slíva: Blbeček básník
Ivan Motýl: Kaiser Ferdinands-Nordbahn
Petr Motýl: Nahodim kravatu, sešlápnu plyn
Marie Šťastná: Muž, ke kterému pocítím velkou něhu
Aleš Kauer: Útěk přes pevninskou šíji

 

PRÓZA

Petr Hruška: Odstavce
Radovan Lipus: Sagiruš
Petr Čichoň: Slezský román

 

PÁSMO

Jaroslav Žila: Bylo sněhu, že jsem procházel korunami stromů

 

ROZHOVOR

s Miroslavem Zelinským: Nezaujatý odstup už asi nezískám nikdy

 

FOTOGALERIE

Petr Hrbáč: Botanické exkurze

 

SEVER ČECH

POEZIE

Svatava Antošová: Madame Latrína
Radek Fridrich: Klacek
J. H. Kalif: Střez se lípy sudičkové
Tomáš Řezníček: Schůzka ornitologického klubu v Děčíně
Martin David: Šumotání deště šeplání deště šešení

 

PRÓZA

Patrik Linhart: Soumrak modelů

 

STUDIE

Jiří Koten: Literatura z osy Děčín–Ústí–Teplice

 

PÁSMO

Bohumil Nuska: Stržen vzhůru modrou propastí

 

PŘEKLADATELSKÁ HUŤ

Jan Erik Vold: Poezie, která není P.R. skutečnosti

 

KRAJINOMALBY

Petr Hrbáč: Ze Stvořidel do Ledče na řízek

 

ŠRAMOTY

Vladimír Šrámek: Kouřová

 

WELESŮV DÁREK

Edgar Allan Poe: Havran

 

KRITIKA

Radim Kopáč: Rytmujeme, kombinujeme, odkazujeme

 

RECENZE

 

VÝTVARNÝ DOPROVOD

Michal Machat - kresby

 

UKÁZKY

VÍT SLÍVA

Pastvisko

Fleky krav látají oblaka,
není, kdo by podojil nebe.
Kozy se páří s beránky: bé!
a slunko zem za trávu kráká.

Pasáčkovi se v očích točí bič:
Nešlehne? Šlehne?
Vysoko tkví špička poledne –
– švih! – a je pryč.

4. a 10. 9. 1991

 

 

PETR MOTÝL

Živá míza

tak chlastáš stavíš barák
robiš v marketingu tož co maš robit
soboty neděle počitače svině všude
a v hubě suši jak v sušarni
region sverazny
a prachy jsou prachy
však stejne v tym New Yorku
jak jim pyzlo do tych mrakodrapuv
však stejne na Stodolni
kurva tam to žije!

 

 

MARIE ŠŤASTNÁ

/ / /

Dírou po kameni
mezi střepy vlétly dovnitř vločky
a já se z úžasu po ráně a ochlazení
dívám na stromy proti nebi
Jak se na těch tenkých větvích
může udržet káně?

 

 

PETR HRUŠKA

V holandském Haagu je vystaven originál známé Rembrandtovy Hodiny anatomie doktora Tulpa. Soustředění a tak trochu uštvaní vědci nakloněni nad pitvaným tělem, na jehož předloktí přesvědčený doktor právě demonstruje hybnou funkci šlach. Něco tu není v pořádku, lépe řečeno v klidu, nějaký nepokoj narůstá přímo úměrně snaze, kterou úporně vyvíjejí postavy na plátně.

Na originálu malby je dobře vidět to, co sebelepší reprodukce nejsou schopny zcela zachytit. Totiž zejména ty části plátna, které nejsou ve středu sporého nasvícení a které se unikavě zasouvají do šera a tmy okrajů. V pravém dolním rohu je pak dobře postřehnutelný úžasný detail. Před strnulým pitvaným tělem tam je opřena velká kniha anatomie. Co list, to těžký plát poznání. Kniha je otevřena směrem k postavám, její obsah sálá do výjevu. Těsně před ní v šeru trčí vedle sebe temná chodidla mrtvého těla, nápadně připomínající druhou rozevřenou knihu, nastavenou proti té první… Výsměšně se tam zdvihají proti sobě, jako by jedna v druhé četla, jako by jedna druhou usvědčovala z marnosti. Tělo knihy a kniha těla se tu setkávají ve strašné blízkosti. Uštvaní vědci to nepostřehli, dál cosi ověřují, naléhavě, aby to stihli, než přijde čas, v němž i oni budou číst chodidly.

 

 

JAROSLAV ŽILA

/ / /

Ten muž

s pohledem děcka
které už zapomíná
ráno zvoní u mých dveří
a radostně se ptá:
Nemáš včerejší noviny?

 

 

RADEK FRIDRICH

Laňka zjevuje

(Stumm wie das Grab)

Procházím hřbitovní brankou.
Prsty čtu jména rozbitých náhrobků.

geb
ummer
stumm

Proplétám své kopýtkaté nohy
mezi drátky ostružin.
Voním si ke květům
planých rododendronů.

geb
ummer
stumm

Do vlasů si sypu jehličí vejmutovek.
Ve vyhaslých osudech pohřbených
synů a dcer vidím tebe.

geb
ummer
stumm

Zářivý, plamenný, krutý.

 

 

J.H. KALIF

/ / /

V horečnatém spánku
anděl Marii láká z domu:
Potři pilu telecím lojem
a uřízni větev stromu.

Neslyšíš letokružní pláč?
Neslyšíš tok míznatých slz?
Pak je tvou matkou nevěrnice
a ty sama necháš růst
ve svých žilách žhavé růže,
když odpustil matce Bůh.

Utneš-li však větev skloněná
Marie oči otvírá,
blízko nad zemí,
stínem matka se sklání,
za krk tvému synu nebo dceři
kapičky potu utírá
schoulí se vina.
z dceřiných bledých skrání.

 

 

PATRIK LINHART

Řekla koňská dráha poslední slovo?

Literární šaman Salman Rushdie napsal, že pokud autoři nechtějí psát o aktuálních tématech současnosti, o tom, co je teď a tady, ať raději nepíší vůbec. Od člověka, který na vlastní kůži zažil, jakou sílu a moc má fundamentalistický dogmatismus, bych takový výrok nečekal. Je to přece jen chomout. Na just napíšu o tom, co bylo včera a tam. A nebude tam jedinej přesah. Já vám spočítám ty kecy, o tom, že smích je dnešní! Včera jste se měli smát!

 

 

BOHUMIL NUSKA

Touha po úplnosti

Prahne po úplnosti
a ždímá svou duši
až do útlé něžnosti.
A duše nemlčí,
již zpívá, září.
A čistý pramínek vydává,
ten stéká
a nyní již i tryská,
hle, slyšitelný tón
a zpěv a křik – jásot.
Řev srdce,
proud krve
až do úplna.
Takový bývá začátek letu.
Kdo hledá až do úplnosti,
má právo na naději.