Weles 38-39

partner webu

spřízněné weby

a další

EDITORIAL

Weles byl opět předlouho promýšlen a připravován, až si dvě témata ležící vedle sebe řekla o dvojčíslo. Východní inspirace. Sonet. A k tomu pokušení dát to schválně vedle sebe, jestli se něco… Asi nic zvláštního, nikde žádná zjevená pravda, ale alespoň pestrost a diverzita (abychom užili jedno z módních slov).

Haiku zaplavují internet, bezesporu jsou nejčastější formou, která k nám byla z Východu importována. Představujeme vám tři autory (Darmo‑šlap, Ignatz, PaulArt), kteří podle nás tuto formu naplňují svébytným obsahem, kteří nevytváří jen pouhé ohlasy či esoterické evokace Východu. Další dva autoři pracují s jinými východními formami – Petra Rosette s řazenými básněmi, Ivan Petlan se sidžo. Blok doplňují básnické reflexe Milana Libigera z cesty po Indii, v rubrice Krajinomalby Jakub Kostelník s Petrohradskými impresemi, v Překladatelské huti německá haiku a v občasné rubrice Esej Stanislav Komárek.

Základem každého solidního umění je zvládnuté řemeslo. V poezii se za prubířský kámen slovesné kompetence považuje sonet, útvar s mnohasetletou tradicí, pocházející již ze středověku. První český sonet, tedy znělku, napsal v roce 1798 Josef Jungmann, po něm následovaly celé generace nástupců a pokračovatelů, kteří tuto veleformu po období cizelovaní začali nejdříve varírovat, aby ji nakonec postmoderně zcela dekonstruovali.

V tomto čísle Welesu najdete sonety renomovaných i začínajících českých básníků (Ondřej Buddeus, Jonáš Hájek, Ondřej Hanus, Norbert Holub, Radek Malý, Ondřej Slabý) a jedné básnířky (Veronika Schelleová), jež ukážou, jak na tom v současnosti sonet je. V Pásmu je doplňuje svými verši a prózami Zeno Kaprál, v Překladatelské huti potom Sándor Márai Manhattanskými sonety v překladech Edgara Engelschlaegera.

K autorům, kteří se sonetu systematicky věnovali, patřil i Jan Zábrana (1931–1984); rozhovor s jeho manželkou, redaktorkou a překladatelkou Marií Zábranovou, pořídili Jonáš Hájek a Ondřej Hanus. Krom výše uvedeného přichází Weles také s novou nepravidelnou rubrikou Ozvěny. V ní chceme přinášet básně- dialogy, básně-ohlasy, napoprvé je to Noc s Vladimírem Holanem od Davida Bátora. Přejeme příjemné podzimní čtení, a komu by to ještě nestačilo, může si na internetu najít vynikající Sonetář webový (www.sonety.blog.cz) či haikustránky Šedá volavka (hajku.blackhost.cz/).

Petr Čermáček, Norbert Holub

 

OBSAH

POESIE

Petra Rosette: Když zavřeš oči, uvidíš, že svět se chvěje
Darmo-šlap: Stín se oddělil
PaulArt: V očním důlku
Ignatz: Poslouchám déšť
Milan Libiger: U Šivů v předsíni
Ivan Petlan: Na nebi vyšly černé stíny hvězd
Radek Malý: Můj andílek, co smutnej je, že není
Norbert Holub: www.so.net
Veronika Schelleová: A ani čerň se ke mně nepřivine
Jonáš Hájek: Jonáši, přestaň vzývat ráje
Ondřej Hanus: Stínohrad padl, nová země
Ondřej Buddeus: Kladenské polohy
Ondřej Slabý: Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem

 

WELESŮV DEBUT

Radek Štěpánek: Mouchy narážejí do skel

 

PRÓZA

Darmo-šlap: Haikudeník
Josef Zajíček: Z Měsíce autorského čtení
Petr Pazdera Payne: Zora

 

OZVĚNY

David Bátor: Noc s Vladimírem Holanem

 

PÁSMO

Zeno Kaprál: Troufale volit athénskou sovu?

 

KRAJINOMALBY

Jakub Kostelník: Petrovo město na Něvě

 

ESEJ

Stanislav Komárek: Duše Orientu

 

ROZHOVOR

Marie Zábranová: Infinitiv byl pro něj objev

 

FOTOGRAFIE

Lucyna Sikora: Repetice

 

VÝTVARNÍK WELESU

Jan Chaloupek: Energetické pole s tvary odhalených siločar

 

PŘEKLADATELSKÁ HUŤ

Haiku ze stránek "Deutsche Haiku-Gesellschaft"
(v překladech Darmo-šlapa)
Sándor Márai: Manhattanské sonety
(v překladu Edgara Engelschlaeger)

 

ŠRAMOTY

Vladimír Šrámek: Identita

 

TELEGRAFICKĚ RECENZE

Martin Skýpala: Psát o někom, kdo byl

 

RECENZE

 

 

UKÁZKY

PETRA ROSETTE

---

Může být posvátným obřadem
vyjímání obrazu z přírody
Podržím ho krátce proti
slunci v popsané dlani, než ho dám zpět
do živé knihovny

---

Nebýt starého diáře na stole,
sotva bych si všimla,
že to bylo ten samý den,
kdy můj pokoj dýchal
se mnou

 

 

DARMO-ŠLAP

---

Došel mě děda
se zlomeným kosištěm:
„A mám hotovo.“

---

Sedmé patro –
dvě dětské dlaně za sklem
jedou nahoru.

 

 

PAULART

---

Dělníci s barvou –
na prezidentské trase
mizí graffiti.

---

Model letadla
prchá před vysílačkou.

 

 

IGNATZ

---

Ňadro se jí pohupuje
v rytmu rejžáku.

---

Stařena se brání
zebře na přechodu
deštníkem.

 

 

MILAN LIBIGER

---

Smutek je kolonie
radosti plná
nerostného
bohatství

---

Jestliže Ganga smývá hříchy
co zůstane?

...ve Váránasí heroin?

 

 

IVAN PETLAN

---

Jsem jak to moře – moře za odlivu
Cítím, jak zvolna ubývá mi sil

Tam tu hrst písku před chvílí bych smyl
Jak zmenšuje se dosah mého vlivu!

Couvám – co zbývá? Jediná věc přeci:
Položit na břeh ze sebe pár věcí

 

 

RADEK MALÝ

Přístavem bloudím, se mnou malá víla

Ač každý různý, jeden máme cíl.
Ona by spala, já bych zase pil
a možná já spal, ona zase pila.

V šest otvírají v první ranní krčmě.
Obrovský žhavý kotouč drtí svět.
Pro kostry lodí vodu nevidět.
Až budu padat, prosím, děvče, strč mě.

Nebo se pozvem na vzájemné služby
v nějakým zapadlejším nonstopu
a splníme si nejtajnější tužby
a přečkáme tam spolu potopu.

Až vylezeme, bude svět jak dítě.
Hej, malá mořská, hořím.
Chceš mě?
Chci tě.

 

 

NORBERT HOLUB

---

Hora a Hořejší,
František Halas:
kdo z nich tě zkonejší,
až budeš plakat nahlas?

Nezval, nebo Holan?
Po vinárnách volám…

– „Haló, Devětsil?“
– „Tady Seifert.“
Ze všech sil jsem si uprd.

Ach, vykašlat se na to vše,
k čertu s tou avantgardou!
A do úst vzíti sladký šém
jak ňadro Brigitte Bardot.

 

 

VERONIKA SCHELLEOVÁ

---

Vítr řezal mraky na cáry.
Havraní hlasy zněly z dálky jako kejhání.
Proti mně se právě rozjížděly kočáry
těch kočí, co nenávratně poraní…

Cestu zalehl sníh, byla tak bílá,
větve se shýbaly pod chladným ovocem,
a jako bych ji tak ještě nikdy neviděla,
sny padaly na zem, mrznouce –

Třešně v únoru nezrají…
Tak myslí se na ticho, tak se potají
bezkřídlým ptáčkům dává „svoboda“…

I vinice zbělela svým loňským bílým vínem.
A ani čerň se ke mně nepřivine,
kočí ji poslepu pobodal…

 

 

JONÁŠ HÁJEK

---

Dát každé básni kousek duše.
Aby dál kvetly. Svítily.
I po tom, co tě vysílí
let šípu, vystřelený z kuše,

a dopadneš jak bačkora,
kterou sis na důchod už nazul,
zatímco budeš vrávorat
do krámu pro něco na zub.

Báseň však bude dále kvést.
Nebude se tě muset týkat
ani se starat o pověst,

jak zelená ta růže z Jericha,
květ bez květu, co nepíchá
a co si s každým slovem tyká.

 

 

ONDŘEJ HANUS

Bílé jasmíny

až temné noci splynou s jasnými
až si čas uvědomí, že je tu
ne k odkrývání našich skeletů
ale aby nám bílé jasmíny

nepřišly samozřejmé jako krev
až zahovoří nezmatenou řečí
chrám, ve kterém se před Přírodou klečí
až na rakev nám bude líto dřev

až kosti slov se zlomí v čistý dur
až jejich morek zcela vycucáme
až přijde onen vytoužený kámen
až začne sálat Bůh, jenž vystydnul

pak mi dej pusu, ať se probudím
mně stačíš ty a jednoduchý rým

 

 

ONDŘEJ SLABÝ

Sonet zkušeného člověka

I noc – ta nevěrná manželka – myslí dopředu
a vaří na ráno opilcům silnou kávu.
Jen ty pícháš do minulosti jako do vředu,
nejraději bys otevřel svoji hlavu,

stáhl mozkovou kůru jak kus hadru,
špinavého hadru na vytírání podlah,
a začal znovu s otloukáním toho kvádru.
Jenže srdce – slepý sochař – dál bušilo by do dlát,

stejně jako dřív, a ze surovosti vášně
nevyvstal by antický bůh,
ale zas jen hromádka beztvaré hmoty,

o které s hrdostí myšlenou zcela vážně
říkáme – Člověk. Prý mozkovitý druh,
když běsní po nocích a sebe sama krotí.

 

 

ZENO KAPRÁL

Výpověď

Malovalo jsem úzkost jako dítě
žlutou pastelkou do soklu z kamene,
za zády pána s napřaženou rukou,
co černé mraky z nebe vykázal.

A tehdy moje roztržitá matka
z lavičky vstala a obešla sochu,
smála se při tom jako nešťastná
a její stín mě chránil před sluncem.

A já po něm sáhlo. Pálilo v dlaních
jak penál tužek se zlatou tuhou.
Zahoď je, řekla mi, ne však hněvivě.
Spíš bezradně. A odevzdaně.