Weles 42-43

partner webu

spřízněné weby

a další

EDITORIAL

Dvojčíslo přináší ukázky surrealistické tvorby. Podstatnou část zaujímají dva bloky poezie. Úvodní blok z díla Karla Šebka, který spolupracoval se surrealistickým okruhem od počátku šedesátých let až do svého zmizení v r. 1995, lze vnímat jako svébytnou manifestaci jednoho výrazného básnického hlasu. Druhý, hlavní blok představuje tvorbu současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejích spolupracovníků. Tato skupina, jejíž působení už po dvacet let průběžně mapuje zejména revue Analogon, kriticky navazuje na činnost předválečné Skupiny surrealistů v ČSR, stejně jako na proměnlivý a sebereflektující vývoj surrealistických aktivit, jak se utvářely v průběhu druhé poloviny 20. století. Ve výběru (včetně výtvarného doprovodu) je představena převážně soudobá či dosud nepublikovaná tvorba. (Pokud jsme výjimečně zařadili i texty již zveřejněné, byli jsme vedeni především hledisky aktuální reprezentativnosti výboru.)

 

OBSAH

POESIE I

Karel Šebek: Zítra je nikdy

 

STUDIE I

Bruno Solařík: Mlčeti zlato

 

POEZIE II

Albert Marenčin: Skutočné sú pralesy
Andrew Lass: Hrdlořezy a zvukomalby
Eva Švankmajerová: Matka příroda
František Dryje: Podivná neexistence
Josef Janda: Divné věci v husté mlze
Jakub Effenberger: Moped z prasečích ocásků
Bruno Solařík: Holínky delfínů
Blažej Ingr: Až do moře
David Jařab: Otřesná svědectví
Roman Telerovský: Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Kateřina Piňosová: Do světa spanilých bakterií
Přemysl Martinec: Jen dál
Jan Kohout: Píchlá babeta
Jan Gabriel: Mraky na konci pušky
Jan Richter: Pokousán a uviděn
Kristýna Žáčková: Bludný kořen překročen
 

PRÓZA

Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger: Biče svědomí
Okruh A.I.V. (Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík: Zataženo 

 

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Vratislav Effenberger: Problém skladby
Ludvík Šváb, Roman Telerovský, Martin Stejskal: O (bá)snění

 

PŘEKLADATELSKÁ HUŤ

Bertrand Schmitt: La nuit de noce Svatební noc

 

ROZHOVORY

František Dryje: Surrealistická poesie neexistuje
Jan Kohout: Autorozhovor

 

STUDIE II

Miloslav Caňko: Postoje – polohy – postavy


RECENZE


 

 

UKÁZKY

KAREK ŠEBEK

---

(Ireně)

růže
tehdy
zlomená
v tvé dlani
znovu rozkvétá
a upustíš‑li ji
syčící husy ji v zobáku odnesou
aniž nás zpozorují

slunce
rozžhaveně
souhlasí

 

 

ANDREW LASS

Dřevořez

Pojď blíž
roztáhni křídla
vezmi mě s sebou
vzlétni už!

Budu Ti líbat ramena
zobákem do větru
v povlečeném úpění
krvelačných řas.

Nejsi‑li ale tupohlavý
šílenosti beznaděj
dřeva řez
a stesku nadbyt!

Tak jsem se i probudila
drkotavě protažena
nadbytečnou sladkostí
opodál.

 

 

JAN KOHOUT

Píchlá babeta

(fragmenty)

Je teda čas kdy nemusíš bejt prorok
abys viděl mračna hladovýho hmyzu.
Je ale čas kdy abys byl nemusíš bejt?
Nebo je eště čas protože ten čas teprve
peříčkama ve frňáku buděj?

Nebo je navěky TEĎ …

Jsem na špacíře se sebou jak s Uzbekem Vlám
jak tunelovej most (ta nuselská rakvička
co na ní teď budujou extra šlehačku
průhlednou a neproskočitelnou).
Jsem Teď a v Tom
a svůj outěžek (taky Honzíka)
kojim z bradavek pod ušima infúzní bužírkou rovnou do
břicha
a přitom tlačim tlačim řídítkama napřed
vod hospody polní cestou píchlou Babetu
tlačim
a bolí to.

Jsou bolesti rozkoše bolesti zubů
v bolestech žalů roníme anděly
v bolestech touhy upisujem duše
a z těch bolestí prej vznik i sněžnej skútr
a to už je milá Babeto ňákej hřebec!
Jenomže ty jsi z Kladrub jako já vocaď
do hospody třicítkou
a zpátky abych tě vlek …

A v dáli hudba jak Wágner na pozoun
za letní noci vábil by křepelku
protože mu právě došlo že na počátku bylo ticho
a to ticho bylo zvuk.

Hudba a Chřtán škoda že jsem hluchej
ale zase si vidim až do žaludu
jímž láska prochází
jak udušená mrkev Márinkou.
Ta láska bobule k bobuli
na odvrácený straně hroznu
ta obézní askeze v šafránovym vaťáku
ta nahá želva turecký něhy
studna i stéla i roláda
i kolenní tchýně bolestně lukrativní klíčová chrupavka
ale vona si poradí viď Babetko
vona se namaže …

Je noc kdy starý sakury roděj pily
a pláčou kozí moč
kdy na černý turistický značce
překaravanováno je nikým
protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem
na čerstvě napnutý králičí kůži
nikdy nikdo nikoho nehledá.

Ej má invalidní rikša ječmenem piktogramy vorá
a zní to jako licitovanej pokr
s prázdnejma kartičkama
snad proto že ze všech karetních her
chápu jenom záchod.
Je léto co léto nepamatuje
a bude víno jak vejce jurskejch kuněk
a bude plejtváků tak vobrovskejch
že to možná ani nesežerem,
a budou krysy jak paňmámy za plotem.

A těch hvězd bóže
jak bludičky v močálu věčnosti
co váběj už bez tanečků co váběj už navostro:
„POCEM … !“
Jedinej povel na nebeskym buzerplace.

(A co ten ksicht na Marsu?
Nebyla to národní knihovna?
Skleníky voči a do huby komín…?)
Vycházka do ulic s cedulí ZABIJ MĚ BRATŘE
je z hlediska kvality dnešních Kainů zbytečná.
Vycházku na hvězdy s lupou o polednách
blokuje zas nevyhnutelný autodafé.
Zbejvá mi teda blikat a doufat
že někdy někdo snad zachytí na zoufalý vlně:
„Hracholusky… máme problém…?“
Ale jak dlouho se ještě dokážu hrát…?!
Jak dlouho lavírovat mezi sebou a sebou …?
Inu
jak hulákával hulán Holan:
„Aby se klamala stačí Ji milovat.“
Takže –

– kanonýr Jabůrek…

Dálka je stěna prostor je stěna
zazděni v něm flákáme se maltou
a je nám cizí co známe
protože pamatujem Jinde jako Domov.

Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky.
To zcvokatěl švec než řek bys hvězda
a podrazil sebou vlastní flik.

A přitom tma jak v zákusku jubilanta.
Ve tmě člověk nenasviní
a tak s ní líhám žeru si hubu a drobim slova
jako bych dojil vyjetou krev
jako by Madona kouřila skládací metr
nebo vzpěračovym popelem cukrovanou činku
a přitom jak medúza vláčela za sebou hektar
neónovejch pažahavejch střev.

Poď Babetko ty bréco plechová
lehnem si tu chvíli na mez
vopři šlapku vo mý břicho at vidim líp
ten semafor jak holubník uprostřed houbovýho kruhu
lodyhu svastiky sekvoj mezi klečí
bod kolem něhož latinka runovatí
mlha sklovatí propasti menhirujou
a smrdí i heřmánek.
Bod co způsobil tu dirku
ve tvý gumový duši …