Weles 44-45

Po dlouhé řadě tematických Welesů došlo k očekávanému – k vyčerpání. S tematickými čísly se tak budete nadále setkávat jen v případě, že objevíme dosud nevytěžený prostor, neradi bychom vám předkládali hlušinu nebo pouhý recyklát. Dvojčíslo 44–45 přes svou deklarovanou netematičnost však přesto určitý námět má. Je jím současná próza – věnovali jsme ji prostor, který v jednom svazku revue snad ještě nikdy neměla. Blogové zápisky Erika Friče, krátké jednovětné záznamy Víta Ondráčka, ironické povídky Toma Odpada, malířský žert Kateřiny Tučkové, science fiction Jakuba Mlynáře a úryvek z románu Jana Pavla Proč blijou sloni. Rozsáhlá jsou obě pásma. První se věnuje básnické tvorbě Vladimíra Mikeše překladatele Danta, Hölderlina, Molièra a řady dalších velkých autorů, druhé přináší básně a deníkové zápisy ze Svatojánské poutě Víta Slívy, studii o jeho poezii od Romana Szpuka a básně Slívovi dedikované. V překladatelské huti tentokrát najdete výběr z poezie Gulagu v překladech Miloše Doležala. Básně Leonida Sitka, Varlama Šalamova, Julije Daniela, Niny Gagen‑Tornové, Jurije Dombrovského, Anny Barkové a Semjona Vilenského jsou plné smutku, zoufalství či stesku, ale také vzdoru, radosti a důstojnosti. Výtvarnou podobu daly číslu fotografie Jan Cágy, které jsou svým tématem i svou ambivalentností určitým způsobem blízké básním z Gulagu a kresby Dany Sahánkové s protichůdností také pracující – je v nich něha i strach, pocit oběti i agresora, překryv lidského a zvířecího… V oddíle Studie se Jan Suk pozorně věnuje knize Vladimíra Křivánka Vladimír Holan básník a nechybí samozřejmě ani další recenzní texty. Slunce mdlé tak ztěžka zapadá, píše František Xaver Šalda v závěrečné básni tohoto Welesu. Je to symbolické? To necháme raději na čtenářích…

Petr Čermáček