Weles 53

partner webu

spřízněné weby

a další

PATRON ČÍSLA

JAMES WRIGHT
Modlitba za útěk z tržiště

Zříkám se slepoty časopisů.
Chci si lehnout pod strom.
Tohle je jediná povinnost kromě smrti.
Tohle je trvalé štěstí
lehoučkých vánků.
Znenadání
zatřepetá křídly bažant, otočím se a
stihnu ho ještě zahlédnout, jak mizí u vlhkého
okraje cesty.

 

 

Otištěná báseň je ze sbírky The Branch Will Not Break (Tahle větev se nezlomí, 1963), kterou v překladu Aleše Palána vydalo nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského v roce 2011.

 

 

OBSAH

Poezie: Irena Šťastná, Zuzana Gabrišová, Roman Polách, Anna Bolavá.

Welesův debut: Jan Skaloš.

Próza: Michal Šanda, Lenka Orálková.

Pásmo: Jaroslav Kovanda.

Studie: Dana Dvořáčková-Malá: Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku.

Moták: Nelson Mandela.

Fotografie: Ondřej Slabý.

Welesův výtvarník: Alica Bartková.

Překladatelská huť: Aarne Puu v překladech Františka Všetičky.

Šramoty. Telegrafické recenze. Recenze.

 

 

UKÁZKY

 

IRENA ŠŤASTNÁ

///

Nechává ty krávy
po kolena v hnoji.
Nohama strouhat
klenutý strop chléva.
V oknech desky.

Blázen je to
– mávnou nad ním rukou.

Je to jinak.
Bučení zoufalých vemen
mu připomíná tátu.

 

 

ZUZANA GABRIŠOVÁ

///

moje americká sestra říká,
už si nevěřím v ničem.
kdysi mi snad na lidech záleželo,
teď mám jen strach, jestli jsem
správně položila hrnek.
přežít čtyři roky v sútra klášteře,
nebo se venku uchlastat k smrti –

asi jako bratři Wrightovi když věřili,
že jednou to vzlítne.

 

 

ROMAN POLÁCH

///

„KURVA, JARKA, NESER!“
Teta se sestersky směje. Dozní to k nám dolů a
my se smějem taky.

Večer, vesnická tma a my se scházíme u šopy
a hrajeme šipky.

Vyhlížím z plechové střechy, která ještě pálí
polednem. Polena dříví jsou žebřík – hrajeme,
kdo v téhle tmě doběhne dál do hloubi pole.

 

 

ANNA BOLAVÁ

///

VE SNU JSEM VIDĚLA BUDOUCNOST
zemřeš dle svého přání
velmi pomalu
hluchý a věrný
pod ledem jako dítě zla
Poslouchej chvíli ten zvuk
kap kap kap
že by to byla tvoje krev?
a do vody se vsakovala?
Mlčíš a já už dávno nespím
čekám kdy se zakuckáš
máš krví žlutý polštář
A zítra prý na moře odplouváš

 

 

JAROSLAV KOVANDA

P. S.

Jak stále jakoby klikou reostatu – abys dojel –
v sobě kočíruješ ten stejnosměrný proud
jak všichni ostatní jak mnoha ostatním
taky se občas myšlenka stane ti lojem:
co tak mít život už radši za sebou
Už před třiceti lety totiž četls
že Země je takový ubohý štetl
za každým plotkem že kdosi čmuká
z kdejakého záchodu že trčí fízlova ruka
a že Při současné síle světového jaderného potenciálu
může být každý člověk zničen nejmíň šedesátkrát

A když jsi to dětem ve škole pak do kůrek přimíchával
– a že se sejdeme příště –
ty děti byly tak malé že ani nerozuměly slovu příště
(nezveličovat nepropojovat význam)
A teď po tolika letech
svět se pochopitelně nezměnil ve svých genech
v nějaký rýžový nákyp
naopak jako bychom skoro všichni chodili návsí
štetlem s vývody nenávisti v taškách kolem sebe
korejský chlapeček z jihu nemůže na prázdniny ke své severní tetě
a Společnost turecko-kurdského přátelství není taky zrovna v kurzu
jak rád bys hodil čučku na nějakou srbsko-albánskou motoristickou burzu
nebo ve volném času zhlédl utkání ve stolním fotbalu
mezi teheránskou střední hotelovkou
a telavivským učilištěm mladých elektrikářů třeba
nikdo nepořádá soustředění violoncellistů Afghánistánu a USA
jenom do rodin (asijského odpisu) tu a tam zamíří střelba
natož aby byl v dohlednu
nějaký mezinárodní mač vládních poradců
ve šprtcu
anebo jenom válení sudů na hoře Arafat sorry
(ach celkem už zbytečný slovní výplet)

A propos jak dopadl ten výlet
čtyř palestinských horolezců se čtyřmi izraelskými
v roce 2003 do Antarktidy
o němž kdysi slyšels…
Jak dopadli jejich tažní psi nesežrali je náhodou ti cestovatelé cestou?
Asi by San Plesk a Šit a jiné vytíráky
zajímalo určitě víc
než nějaký sir Winton…

 

 

MICHAL ŠANDA

S LITERATUROU SE TO MÁ JAKO S NOSKEM,

tím komunistickým ministrem. Ráno vstal, došel si na WC, po včerejšku měl hovno jako cep, byla recepce na čínské ambasádě a tam servírovali na počest Mao Ce-tungových narozenin kobry v rýžovém těstíčku, proto to tvrdý klikatý hovno, no nic, spláchnul a pustil dráťák, aby zjistil, jestli se ze dne na den nestal z vládního behérda vlastizrádcem, teprve potom vzbudil ženu a děti. Oblékl si na sebe tesilové kvádro a černé polobotky, před zrcadlem si uvázal šlajfku a vyšel před dům. Před domem už seděl v šestsettrojce jeho šofér. Co to je za líný chlápky ochotný hodiny a hodiny prosedět v zaparkovaným autě, tihle panský kočí jsou verbež, pomyslel si Nosek, když ale nastoupil do šestsettrojky, musel se tvářit po soudružsku. Na devětadevadesát procent to bude estébák nasazený na něj – kým? To kdyby Nosek věděl, přitom on sám byl přece ministrem vnitra. Už jenom jak hltá z umaštěného papíru sekanou, celá šestsettrojka byla načichlá česnekem. Nosek by ho nejradši postavil do haptáku a sekanou vyhodil z okénka, nevěděl ovšem, co všechno na něj práská, že si včera nacpal do kapes kobry na doma, bylo faux pas nevinného rázu, vytáhnout to ale na člověka můžou, pročež seděl v zasmrděném autě a šofér se cpal a ani ho nenapadlo, že by se měl svého šéfa zeptat, kam ho má odvézt.

 

Úskalím prózy je rozvláčnost, čtenář se musí prodrat houštinou nadbytečných slov, zato poezie si vystačí s trojverším:

 

Do Žernosek.

Dožer!

Nosek