O Pištorovi a nesmyslnosti básní
Po dlouhé době jsem měl v antikvariátu štěstí na knihu, kterou jsem už dlouho chtěl, Pištorovy Hodiny v řece. A byl jsem znovu uhranut. Jazykem, obrazností, tím jak už v prvotině je to „hotový“ Pištora…
Zasažen jsem znovu prolistoval skvělým pásmem o Pištorovi v Hostu 6/1996 (připraveným Martinem Stőhrem) a poté si zkusil Pištoru vygooglovat. Moc výsledků to nepřineslo. Jeden z nich je však skutečně obskurní. Na adrese www.gasbag.wz.cz/tema/ lze nalézt časopis Téma a v jeho prvním čísle z listopadu 2003 text Borise Cveka (hlavního a v řadě případů jediného autora časopisu) o nesmyslné poezii a o tom, jak ji prý poznat (lépe by snad bylo říci odhalit, vzhledem k tomu, o čem se tu píše). Tenhle text, není-li myšlen vážně, nestál by snad za zmínku, je-li ovšem vážně míněn (a z kontextu i z curriculum vitae autora si to lze myslet), potom je natolik velkolepou kravinou (napsal bych nesmyslem, jenže vzhledem k tématu to není nejvhodnější), že se o něm musím rozepsat.
O Pištorovi se tu píše: „Podobně temně jako Holan psal v šedesátých letech básník Jiří Pištora, který byl po vpádu sovětských vojsk pronásledován a nakonec (v roce 1970) spáchal sebevraždu. Jeho velmi sugestivní slova na rozloučenou vystihují možná to, co prožíval Holan a co bylo pravým důvodem jeho radikálního příklonu k naprosté nesrozumitelnosti…“
Mohl bych tu teď dokazovat a dokázat, jak nekvalifikované toto tvrzení je, ale nebudu, text Borise Cveka totiž následně přináší úvahu, která je vskutku grandiózní: „Rád bych totiž usvědčil ty tisíce básníků, již se dnes rojí a vytvářejí strašlivý inflační tlak, pokud jde o hodnotu poezie, jak ji vnímá veřejnost, z prosté nesmyslnosti jejich tvorby. Obtíže takového důkazu, které byly zmíněny na začátku článku, lze pro náš účel překonat následujícím způsobem. Představme si dnešního tuctového autora, řekněme, že to bude pan A. Pan A bude mít nepochybně okruh básnických přátel, kteří podle jeho vlastního mínění tvoří poezii podobnou té jeho, a tedy také vysoce srozumitelnou (post)modernímu čtenáři. Proto se podíváme, zda někdo z těchto tvůrců nemá sbírku nových básní toho typu, jaký píše pan A. Důležité je, aby pan A ony básně dosud nečetl. Výborná by byla nějaká rozsáhlá sbírka, bude tím totiž zamezeno tomu, že by si pan A básně po přečtení mohl dobře vybavit.
Když dáme panu A sbírku rychle přečíst a pokud on řekne, že básně jsou naprosto srozumitelné a smysluplné, můžeme přistoupit k jádru věci. Vybereme si náhodně asi dvacet básní z této sbírky, přičemž je podrobíme procesu, který bych si dovolil nazvat mutace. Prostě určíme v každé básni několik slov, která nesou význam (nejlépe podstatná jména a slovesa), a vytvoříme počítačový program, jenž bude náhodně generovat slova toho druhu, jaký jsme si zvolili. Tato náhodně generovaná slova vložíme do textu básně na místo slov původních, a připravíme tak několik (raději více než méně) mutací téže básně. Analogickou operaci provedeme s nějakými básněmi srozumitelnými, např. s klasickou poezií, a necháme panu A určit v každé řadě mutací jedné konkrétní básně její originál. Výsledkem budou nepochybně velké problémy s hledáním originálů básní u té poezie, jejímž autorem je zmíněný básnický přítel pana A; naopak v případě klasické poezie bude pan A originály nalézat snadno.“
No není to nádherné! To je natolik sofistikované, že polemizovat s tím či dokazovat, jaká je to pitomost, je vskutku nemožné (bez cukání koutku úst). Na tak objektivní zvážení poezie nepřišla ani „kritika“ provozovaná normalizačním nedouky a jak ta by bývala po podobně jasném instrumentu umožňujícím odsudek všeho, co vybočuje či si příliš klade nároky na čtenáře, sáhla… Jen opravdu stále nevím úplně jistě: myslí to Boris Cvek opravdu vážně nebo ne (nebo snad něco mezi)?
P. S. Alespoň jednu Pištorovu báseň z Hodin v řece musím připojit …
NĚKTERÝ VEČER V ŘÍJNU
Jiří Pištora
Některý večer v říjnu zvednu hlavu
a venku déšť, a místo aby pršel
po lidsku vyčítá.
A tu se to přihodí,
že taky podzim, který nosíváme v sobě,
chce ven.
Jen pootevřeš,
vklouzne na schody
a pod chodníkem vyválí se v blátě,
v tom svinstvu po autech
a potom v listí.
Vrátí se zpátky samá syrovina.
Oklepe se ti zrovna vedle srdce,
takže je v člověku
studeno jak v rybách
a musí za roh k Soudku na tři hvězdy
a musí slyšet, jak tam zpívají
Šel dráteník.
A musí s nimi krotit do půlnoci
dlaněmi dospod jankovitý stůl.
Jinak by živý neusnul
některý večer v říjnu.