Vavřinecké hody
Občas zahlédnu momentky, které jsou poesií samy o sobě. Báseň z nich však vystavět nejde. Najednou to zní chtěně, násilně, banálně, jaksi nalomeně… Brání se to. Snad jen lakonicky zapsat? Jednu za druhou? Jako náčrt scénáře.
Místo: Vavřinecké hody, Brno-Komín, 9. 8. 2009
Asiatka (Kazaška? Mongolka?) v kroji. Směje se a tančí s místním junákem. A proti ní tančí spolu dvě dívky-zpěvačky z vyhrávající dechovky, místo kroje v šatech jak ze svatby či z plesu…
Tři generace chlapů (děda, otec, syn?) se drží kolem ramen a zpívají. Sami. Jakoby mimo prostor a čas.
Místní sedláky (ano, ještě tu jsou) poznáš snadno. Nikdo jiný není tak opravdově opálený.
Šikmý záběr z podhledu. Tanečníci v krojích a za nimi nový dům, s velkými slepými okny a nápisem: BYTY PRODEJ, KOMERČNI PROSTORY K PRONÁJMU...
Malé holčičky se ostýchají tančit, postávají na okraji parketu. Tolik by chtěly, ale stydí se. Při odchodu pláčou: Mami, ještě nechoďme… Kluci pobíhají. Přes parket, mimo parket. Nejzajímavější je pult zvukaře.
Zpívající děti v kroji není slyšet. Mikrofony nejdou, lidi hlučí a vše navíc přehluší pivní kompresor. Jen občas krátké útržky dabují pantomimu: …hrály dudy u pobudy…já jsem ho nechtěla…
V otevřeném kostele ticho, jen slabé ozvuky. Z Bible-kašny čtou holubi.
Výborný nápad (ni verš, jen lakonické postřehy), skvěle napsáno, sedí to jak ďupa na hrnec. Nejvyšší čas, abych si kromě blogu přečetl něco od Petra Čermáčka. Chybí mi jen odpověď na zvolání: "Či só hode!" Dávám palec nahoru a srdečně zdravím L.F.N
Je to báseň!