VLADIMÍR ŠRÁMEK: SKOKEM PLAVMO
Miroslav Chocholatý uvádí autora a jeho knihu. Čtenářský deník – Literární průvodce současnou českou prózou. ČT 2011, Režie P. Kerekes
Vladimír Šrámek, lékař a básník, vydal svou prozaickou prvotinu Skokem plavmo, která je souborem milostných povídek částečně z lékařského prostředí propojených hlavní postavou Karla. Po léta vycházely v rubrice Šramoty revue Weles a jsou hrabalovským hledáním poezie ve zdánlivě obyčejných prožitcích... Knížku představí literární kritik, historik a editor Miroslav Chocholatý.
VIDEO NA PORTÁLU ČESKÉ TELEVIZE
DVĚ KNIHY O ZTRACENÉM SVĚTĚ
Recenze na prózu M. Fibigera „Anděl odešel“ na portálu Českého rozhlasu (17. 3. 2009)
...Anděl odešel Martina Fibigera (nar. 1964), odborného asistenta katedry bohemistiky a slavistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, je prózou připomínkovou. Hlavní hrdina se vrací v jeseni vlastního života do míst, v nichž prožíval dětství, záblesk první lásky, běžné nepatřičnosti - utopené boty, mraveniště na kuchyňském stole - a kde též potkal několik zvláštních postav, které vystupují z mlhy minulosti a defilují ve vzpomínkách navrátilce. Čechoameričan Josef přijel na dva dny, ale prochází tolika příběhy a kolem tolika lidí, jako by s ním přijela nebo se zde otevřela velká část uplynulého života příhraničního území, osad, dříve zabydlených, nyní zarůstajících trávou a zapomněním: Mladí odcházejí. Opouštějí Stínky. Chtějí do města. Na světlo. Táhne je to za zábavou, jdou za prací. Nikdo z nich tady nechce žít. Chtějí jiný život. Brzy zůstanou jen staří. (...) Emil Katze tu a tam zašustí suchými dlaněmi o sebe, matka si pomalými pohyby přihladí na těle šaty. A budou čekat. Fibigerova kniha v sobě obsahuje zvláštní melancholii. Je to střídmá, hořká, ale ne obviňující, upomínka zpřetrhaných souvislostí několika lidských životů a kraje, do jehož poklidu a vztahů ničivě zasáhly dějiny.
MILENA M. MAREŠOVÁ
CELÝ TEXT NA PORTÁLU ČESKÉHO ROZHLASU
MARTIN FIBIGER: ANDĚL ODEŠEL
Recenze na prózu M. Fibigera „Anděl odešel“ na Portálu české literatury (2009)
...Díky nadobyčej sugestivní Fibigerově metaforice k nám vlastně nakonec promlouvá i ona smutně krásná krajina severozápadního českého úkrají: „A za řekou valy kopců zvedající se k nebe, obrovské hlavy vyrostlé z břehů s řídkými vlasy stromů, kterými prosvítá bílá zem jako kůže, s nádory pískovcových skal na temeni.“ Ač – viděna takto – dýchá a žije, stává se zároveň i textem. Vlastně palimpsestem; zejména novější vrstvy zdají se pokryty samoznaky, které nedávají podstatný smysl, ledaže jejich úkolem je překrýt smysluplné texty předchozí: „Z původního nápisu Gasthaus frohe Aussicht zůstalo zřetelné jen Gast. Na hosta čekalo obvodové zdivo, ostatně všude zbyly jen podezdívky, tu a tam štítová stěna, a uvnitř nikam nevedoucí schodiště, zbytky kleneb, barevné koláže maleb, zpola zasypané sklepy.“ Totéž je, v podobě mnohem expresivnější, vyjádřeno obrazem venkovského hřbitova: „Stínky… Hřbitov beze stromů, bez křovisek. Rozvalené hrobky. Z omšelé hřbitovní zdi vyloupané poslední porcelánové podobenky, bílé oválky, bez nichž náhrobní desky jednou provždy osleply. Křídou napsaná nová slova, vyrytá jména.“
...Tak například anděl – dívka, již potkává Martin, se stránkami knihy jen letmo mihne, aby se do podoby a výkladu motivu podstatněji vepsala. Snad se nebudu mýlit příliš, budu-li za oním andělem hledat především ducha místa – a sem se toho věru vejde hodně: místní dějiny hmotné i nehmotné (jako odraz vnějších velkých dějin), dávná tajemství ožívající novými příběhy, neopakovatelnost individuální lidské existence (včetně jejího hmotného i duchovního ukotvení). A naděje. Tedy vědomí, že mi moje přítomnost na určitém místě, že mi určité místo poskytuje perspektivu. Že mi slibuje, že mé kroky nebudou překryty stále novými nánosy bláta a rumu, ale stanou se součástí tradice, kultury – cesty...
...Jedna z našich nejdůležitějších knih poslední doby, jedna z nejdůležitějších knih vyrovnávající se se sudetskými traumaty. Neboť nementoruje, leč vidí. Dost na to, abys ji do ruky vzal: odpovídáš-li totiž raději na otázky sám.
IVO HARÁK