TRVÁM NA SVÉM BRNĚ
Recenze v Almanachu Wagon (2008)
...Autoři jsou ostatně v knize upozaděni, jejich světlounce tištěná jména jsou až tím posledním, čeho si na každé jednotlivé stránce čtenář všimne. Nejprve nám padne zrak na fotografii na pravé straně, pak se vydáme vlevo za básní, a až budeme-li zaujati, skloníme se blíž, abychom vyluštili básníkovo jméno. Fotografie tu vůbec vyprávějí vlastní verzi všech příběhů a umocňují dojem neokázalého, ale intimního průvodce. At už je to melancholická architektura v detailech Davida Židlického, zákoutí zachycená jako poetický ornament ve fotografiích Miroslava Myšky, omšelé linie staveb Jiřího Víška, siluety a stíny Evžena Sobka nebo lidské výtvory v řečišti stromových korun Vojtěcha V. Slámy...
...Je častým a vcelku logickým výsledem tematicky orientovaných sborníků, že nejvíce smyslu dávají těm, kteří je tvoří. V případě tohoto výpravného celku brněnských pohlednic se ale podařilo nalákat k melancholické procházce i kovaného Pražáka. A navíc se tu Welesu povedlo mezi slavnými a často zmiňovanými autory představit také jména, která nepatří k těm notoricky známým. A to je solidní výkon.
J.N.S.
PLNÝ TEXT V DRÁŽNÍ INSPEKCI ALMANACHU WAGON
PO MĚSTĚ, JEŽ JE MI SOUZENO
Recenze v A tempo revue (3. 2. 2008)
...Poměrně konzistentní nálada publikace má své klady i zápory. Chvíli je zábavné sledovat nuance, se kterými se jednotliví autoři vypořádávají při popisování brzkých rán v ulicích nebo ustrnulých odpolední. Pak se ale čtenář začíná nudit. Ať jsou texty sebelepší, je hrozně lehké ztratit pozornost. Člověk pak odpočívá u fotografií, které obohacují každou stránku. Právě obrazový doprovod dělá z téhle antologie opravdu výstavní věc. Výtvory autorů Židlického, Myšky, Víška, Sobka a Slámy vlastně spíš než doprovod tvoří jakousi kostru knihy...
...o stoupavé křivce dobrých básní se několikrát povede dostat se až na vrchol, který září všemi směry. Je to třeba miniatura „Brněnská předměstí“ Miroslava Holmana, která na několika řádcích oslavuje typicky brněnské dvorní domečky. Společně s fotkou na vás z téhle dvojstrany dýchne pocit, který může vytvořit pravděpodobně jenom Brno...
JONÁŠ ZBOŘIL
PO MĚSTĚ, JEŽ JE MI SOUZENO
Recenze na Portálu české literatury (2008)
...Brněnský vzduch vypouštěla z plic generace dnes už nežijících básníků v čele s Ivanem Blatným, jemuž se v izolaci staroanglického venkovského útulku malo- i velkomyslných stýskalo „po městě, které je mi souzeno“. V Brně prožil většinu života Jan Skácel, který však byl spíš městským venkovanem, obdobně jako o poznání temnější, prokletější i hlubší Oldřich Mikulášek. Přisouzené město-místo bývá často i městem smrti, zániku, dohry. Neobnovuje se v celistvosti, ale ve fragmentech oprýskaných zdí a počmáraných omítek, v drátech hrozivě se vzpínajících proti pýše barokních nebo pseudogotických fasád měšťanských domů, kde se nebydlí a kde nikdo nikoho nepotkává.
Poezie, jsoucí sama v příkladné splended isolation, může pouze obtížně čelit přívalu smutků, nostalgií a melancholií z toho, že z města někdejší básnické, hudební, architektonické a jiné slávy se stalo kolbiště novodobých klaunů a komediantů, zaplavujících starobrněnská tržiště, psí boudy na periferii, ba i vzdálenější vesničky, jež byly pohlceny městským kolosem...
...Je skoro zázračné, jak se ta odumírající, potácející se poezie náhle vzchopila a zmobilizovala k tomu, aby se město ještě nerozpadlo v babylonský prach…
JAN KŘEČOVICKÝ
PLNÝ TEXT NA PORTÁLU ČESKÉ LITERATURY
PO MĚSTĚ, JEŽ JE MI SOUZENO
Recenze v Lidových novinách (17. 1. 2008)
...Svazek tedy ukazuje brněnskou básnickou scénu v dostatečně širokém záběru. Úskalím „tématických“ antologií je ovšem vždy v tom, že text může vyhovovat právě z hlediska tématu, nikoliv však už tolik z hlediska kvality...
Kniha je to nicméně doslova krásná, a to nejen básněmi, ale i díky fotografickému... snad ani ne doprovodu. Neboť snímky Davida Židlického, Miroslava Myšky, Jiřího Víška, Evžena Sobka a Vojtěcha V. Slámy jsou někdy poezii až příliš silným „soupeřem“...
...Brno opět potvrdilo, že je hlavním městem české literatury.
ONDŘEJ HORÁK
PO MĚSTĚ, JEŽ JE MI SOUZENO
Recenze na blog.respekt.cz (25. 3. 2008)
...Největší slabinou tedy je, že většinu těchto fotografií by bylo možné pořídit v každém větším českém či moravském městě. Jsou příliš obecné. Mluví k tomu, kdo Brno zná, ale pomyslnému "cizinci" o něm mnoho neřeknou. Nemyslím pochopitelně, že by měl být na každé fotce nějaký významný a obecně známý brněnský symbol. To ne, ale když Petr Hrbáč ve své předmluvě zmiňuje místa jako je Divišova Čtvrť nebo Písečník, tak právě taková zákoutí mi na fotografiích chybí. Vybraní fotografové fotili Brno jako jedno z míst v ČR, aby jejich fotky na výstavách pochopili i lidé z jiných měst, kteří mají podobná zákoutí ve svých městech před očima a běžně si jich nevšimnou. Je to logický umělecký záměr, ale je dost v protikladu se smyslem tohoto almanachu...
ZDENĚK MITÁČEK
PO MĚSTĚ, JEŽ JE MI SOUZENO - BRNĚNSKÁ ZÁKOUTÍ V POEZII
Recenze v kulturním týdeníku A2
Soubor nazvaný podle básně Ivana Blatného má za cíl zachytit atmosféru města, jehož mizejících koutů si dnes málokdo všímá. V souboru nalezneme na čtyřicet básnických portrétů Brna od čtyřiceti různých básníků. Prostor zde dostali tvůrci, kteří se v Brně buď narodili nebo k němu měli výjimečný vztah. Přesto se editoři brání tomu, že by jejich dílo bylo reprezentativní antologií autorů jednoho města. Zdůrazňují, že jde o výběr, který má pouze poetické cíle. Najdeme v něm jak známá brněnská jména, jako Viola Fischerová, J. H. Krchovský, Zdeněk Rotrekl nebo Ludvík Kundera, tak autory, jejichž jména neznalému mnoho neřeknou. Poezii organicky doplňují černobílé fotografie. V pěti tematicky odlišených souborech se představuje pět fotografů – David Židlický, Jiří Víšek, Vojtěch V. Sláma, Miroslav Myška a Evžen Sobek. Svými objektivy zachycují tajemnou atmosféru brněnských zákoutí, jejich souboj s moderním světem i melancholii vzpomínání. Opět se dostává ke slovu krása v ošklivosti. Černobílé snímky pronikají hlouběji než jen k zachycení opadávající omítky, zašlých nápisů nebo rozbitých oken. Nejsou postěžováním na nevděčnost lidí. Fotografové snad nostalgicky, ale s neobyčejným citem zachycují pohádkovost míst. Jako by se obrazy stávaly branou do jiného, poetického světa.
DOMINIKA POSPÍŠILOVÁ
PATOS JSME SE SNAŽILI ELIMINOVAT
Rozhovor s Miroslavem Chocholatým a Ondřejem Slabým (30. 11. 2007)
Co vás motivovalo k vydání sborníku o Brně?
M. Chocholatý: Prvotní motivací byla jedna společná vycházka s básníkem Pavlem Sobkem, kdy jsme stáli na Špilberku a dívali se na Brno. Řekli jsme si: Zkusme jednou představit Brno v poezii, ale Brno jakoby z útrob, brněnská zákoutí… A pak asi také společná záliba Welesu ve fotografii a propojení básnických textů a uměleckých fotografií.
Bylo potřeba autory vyzývat, aby napsali nové básně, nebo existoval dostatek básní o Brně?
O. Slabý: Vychází to asi tak půl na půl. Někteří autoři, většinou se jednalo o autory mladé, napsali texty tzv. na zakázku pro náš sborník. Jiní autoři, spíš autoři starší generace, nám většinou povolili použít text dříve publikovaný. Výsledek je vyvážený, co se týče textů již uveřejněných a nově publikovaných.
Podle čeho se rozhodovalo, kdo bude ve sborníku zastoupen? O jaký okruh autorů se jedná?
M. Chocholatý: V almanachu je zastoupeno čtyřicet jmen. Čtyřicet jmen představuje poměrně značné procento z brněnské literární scény. Osloveni byli především autoři, kteří v Brně žili nebo mají k Brnu nějaký vztah. Snad by se dalo říct, že se ho zúčastnili skoro všichni. Ti, kteří se nezúčastnili, tematikou své tvorby do tohoto konkrétního pojmenování „brněnská zákoutí“ prostě nespadají…
Neobávali jste se tohoto tématu? Básně o Brně – to by mohlo sklouznout k patosu nebo nějaké obecnosti…
O. Slabý: To by samozřejmě mohlo a doufáme, že se tomu tak nestalo, snažili jsme se usměrnit výběr textů. V některých případech jsme měli možnost vybírat z většího množství a patos jako prvek, který jednoznačně vnímáme jako rušivý, jsme se snažili eliminovat. I samotný název almanachu Po městě, jež je mi souzeno, který může tento pocit vyvolávat, určitě patetický není, pokud je vnímán v kontextu celé strofy Ivana Blatného, kterou jsme vybrali jako motto této publikace.
M. Chocholatý: Také volba prostorů, které jsou zásadně nepatetické – zákoutí, průčelí, dvory, pavlače – snad brání přimíšení patosu do almanachu.
O. Slabý: Ani fotografie se určitě nevyznačují líbivostí nebo nucenou estetičností a jsou přiměřené textům. Celkově máme z publikace radost.
Vytváří sborník ucelený portrét města Brna, nebo je každý autor vidí jinak?
M. Chocholatý: Jednotný pohled tady být nemůže, protože čtyřicet autorů, to je čtyřicet různých poetik. Ale jako celek kniha působí jako koláž, propojení různých básnických pohledů a různých pohledů fotografů. A překvapilo nás, že jako celek je kupodivu kompaktní.
Je uspořádána tematicky, třeba podle jednotlivých oblastí Brna, nebo je to procházka Brnem?
O. Slabý: Ne, členění knihy je daleko pragmatičtější, a to podle jednotlivých fotografů zastoupených v této publikaci, každý tam má od pěti do osmi fotografií, kniha je proto rozdělena na pět oddílů. Snažili jsme se básně vybírat tak, aby byly náladou příbuzné fotografiím v každém oddílu, a možná někdo bude mít pocit, že každý oddíl má i pojítko, společného ducha. Ale v podstatě to nebylo možné – v případě čtyřiceti textů a fotografií, které nevznikaly na zakázku nebo nevznikaly primárně jako ilustrace k básním. To přiřazování je čistě asociativní.
ALENA BLAŽEJOVSKÁ