KE KRITICKÉMU OBRAZU ČESKÉ LITERATURY NA STRÁNKÁCH ČASOPISU WELES
Studie
...Od doby brněnské redakce Welesu se objevují častěji jména jako Miroslav Chocholatý, za jehož šéfredaktorství byla právě kritická rubrika výrazněji posílena a jasněji vyprofilována, dále kritici jak místní, tak z různých míst republiky – Jakub Grombíř, Petr Hrbáč, Petr Čermáček, Radim Kopáč, Norbert Holub, Milena Šubrtová, Renata Bělunková, Jiří Poláček, Marek Fencl, Petr Odehnal, Josef Straka, Jan Suk, David Kroča, Radek Malý, Jiří Kratochvíl, Milan Hrabal a další. V recenzní činnosti aktivně pokračuje Ivo Harák a Věra Rosí, nyní pod svým občanským jménem Veronika Schellová. Olomoucký kritický okruh reprezentuje Erik Gilk, jenž si o něco více než jiní kritikové všímá také stylistických a jazykových (gramatických a syntaktických) kvalit hodnoceného textu, a František Všetička, který zůstává věrný svému celoživotnímu zájmu o kompoziční otázky lyrického, prozaického či dramatického textu. Postupně se prosazují nejmladší adepti kritického řemesla, například Jiří Koten, Jaroslav Balvín ml., Martin Skýpala, Lukáš Bajer a Martin Tomášek. Rozšiřuje se žánrové spektrum recenzovaných literárních děl, kromě dříve jednoznačně preferované poezie od poměrně ustálené množiny generačně či jinak s redakcí spřízněných autorů, jejichž průtočnost Welesem by šlo snadno prokázat pomocí jednoduché statistiky, jsou častěji hodnoceny knihy znamenající mnohdy podstatný příspěvek do vývoje současné české literatury a výjimkou nejsou ani recenze publikací z oblasti výtvarného umění nebo společenských věd majících blízko literární vědě apod.
V brněnském Welesu se objevují větší kritické práce, které můžeme nazvat literárněkritickými studiemi (v souladu s rubrikou Studie), svým rozsahem a hloubkou ponoru do problému přesahují rámec běţné knižní recenze. Některé z nich si činily ambice pojednat o větším časovém úseku vývoje současné české literatury nebo o specifické námětové oblasti jednoho literárního žánru: Vladimír Novotný, Vlna za vlnou se valí, K typologickým tendencím v novější české próze (NOVOTNÝ 2004: 72-79), Iva Málková, Tendence v současné poezii? Nad básnickou produkcí moravských nakladatelství v letech 2000-2004 (MÁLKOVÁ 2005: 71-79), Miroslav Chocholatý, Na křižovatkách nejmladší ženské poezie, Nad tvorbou autorek narozených v 70. a 80. letech (CHOCHOLATÝ 2005: 82-96), Marta Ljubková, Několik tendencí současné české prózy (LJUBKOVÁ 2006: 136-140). Komparativní pohled z Polska na současnou českou prózu nabízí studie krakovského bohemisty Igora Kędzierského, reprezentujícího samozřejmě typ „srovnávací“ kritiky, Psát vo knížkách mi příde ňák vošidný (KĘDZIERSKI 2006: 142-160). O postmoderně v poezii zajímavě píše Vladimír Novotný Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog (NOVOTNÝ 2008: 106-114)....
...Literární revue Weles se z téměř rodinného časopisu sourozenců Bogdana a Jolanty Trojakových, jejich otce – výtvarníka Jana Trojaka a kamaráda Vojtěcha Kučery propracovala na respektovaný časopis naší literární scény. Weles umožnil start nejen mnoha mladým a – jak se potvrdilo během času – talentovaným básníkům, prozaikům a překladatelům, z nichž mnozí debutovali na jeho stránkách nebo v knižní edici. Z autorsky a editorsky skromných začátků poetického magazínu ukotveného v těšínském regionu se vyvinul do podoby velmi kvalitního literárního časopisu, jenž se vyznačuje snahou o široké otevření se univerzálním uměleckým problémům doby.
LIBOR MARTINEK
LITERÁRNÍ REVUE WELES DALA PROSTOR KOMIKSŮM
Anotace na Weles 40–41 na komiksovém webu Komiksárium
JSME ZAMĚŘENI VÝHRADNĚ NA PŮVODNÍ ČESKOU POEZII
Rozhovor s Ondřejem Slabým na Portálu české literatury na Portálu české literatury (17. 2. 2009)
...Hlavní rozdíl nebo vymezení časopisu oproti ostatním je v tom, že věnuje maximální prostor původní tvorbě. Přibližně osmdesát procent tvoří původní česká tvorba, nikoli literatura sekundární, jako je tomu v Hostu nebo v Revolver Revui. Navíc se snažíme, aby naprostá většina té původní tvorby byla původní česká poezie. Jsme zaměřeni výhradně na českou poezii. To je hlavní téma Welesu, bylo a bude i do budoucna. Hlavním cílem našeho občanského sdružení je vytvářet prostor pro poezii, která byť v edičních plánech našich předních nakladatelských domů pomalu přestává existovat, sama osobě existovat nepřestává. Nechci zde působit pateticky nebo naivně. Vím, že z hlediska tržněekonomického patří jedinci, kteří publikují poezii, spíše do sfér obhospodařovaných psychiatry; a bohužel musím konstatovat, že nadšenec, jako byl svého času Martin Pluháček, který dotoval poezii z peněz nabytých prodejem čtenářsky přístupnější literatury, už u nás neexistuje...
...V současné české literatuře existují básníci, jejichž kvality jsou již dostatečně prověřené a kteří nás nezávisle na osobním vkusu jen stěží zaskočí v rámci daného tématu neuspokojivým příspěvkem. Na těchto jménech, jako jsou Slíva, Hruška, Hrbáč, Fajkus, Staněk, Kasal, Malý, Trojak – asi nemá cenu dále jmenovat, protože bych určitě stejně na mnoho zapomněl – se obvykle shodneme. K neúplným souladům v názorech dochází hlavně u autorů mladších, kteří ještě nejsou zcela vyhranění. Většinou pracujeme s texty, které přijdou do redakční pošty, nějakým způsobem je hodnotíme a ne vždy souhlasně. Potom bohužel musím rozhodnout v tom smyslu, že ten text otiskneme, nebo neotiskneme. Někdy se to ne úplně všem líbí. Osobně obvykle nepodporuji, abychom tiskli autory, z jejichž stostránkového rukopisu se dá vybrat kvalitní dvoustrana, to považuji za plýtvání papírem. Situace v české poezii je natolik nepřehledná právě díky záplavě nevýrazných, vzájemně těžko odlišitelných a naneštěstí o to více publikujících autorů...
Rozhovor připravila ALENA BLAŽEJOVSKÁ
PLNÝ TEXT NA PORTÁLU ČESKÉ LITERATURY
JAK TO NOVÝ WELES EVROPĚ OSLADIL...
Recenze na Weles 35-36 na Portálu české literatury (11. 2. 2009)
Redaktoři Welesu v čele s Ondřejem Slabým ukázali, že jsou si vědomi širších, mimoliterárních kontextů a po čas našeho předsedování Evropské unii přejmenovali tento chvalně známý literární časopis na Wales. A je proto logické, že právě vydané dvojčíslo 35–36 je zasvěceno česky píšícím autorům v zahraničí. V zásadě jde o autory buď donucené předešlým režimem k emigraci (kteří ovšem i přes současnou možnost návratu nadále zůstávají v cizině), anebo zvolivší si působiště mimo rodnou kotlinu už dobrovolně. Obě tyto skupiny se literárně střetávají, ale především silně tématicky a výrazově asonují. Charakterizovat je lze nejspíše „pomocí slov svoboda a volnost“, praví se v editorialu. Vedlejším důsledkem tohoto zadání je, že se v Novém Walesu neobjevuje žádné nové jméno; všichni autoři mají za sebou řadu knih nebo přinejmenším časopiseckých publikací...
...Ve Fotogalerii je rozvěšeno deset snímků absolventa Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Vladimira Krynytského. Jsou součástí rozsáhlejšího cyklu Kus života na černo z prostředí ukrajinských námezdních dělníků. Neumytelná zaboudlá špína vedřená do rukou, snídaně mezi harampádím kdesi ve skladišti za šerosvitu žárovky, beznaděj ubytoven, dopis z domova…
...Nový Wales to prostě Evropě osladil!
Z Cardiffu do Bruselu a Prahy zvláštní zpravodaj:
MICHAL ŠANDA
PLNÝ TEXT NA PORTÁLU ČESKÉ LITERATURY
SVĚT GHETTA (nad několika básněmi v revue Weles)
POD ČAROU, Souvislosti 3/2008 (18. 12. 2008)
...Pochopení této moderní básnické tradice, se kterou se konfrontujeme, odkrývá dominantu současné poezie - odpozorovanou realitu, v níž se subjekt nachází. A proč právě tento aspekt dominuje v současné poezii? Básník ocitající se uprostřed nemožnosti zdědil danajský dar v podobě dokonalého, do tradice proměněného modernistického experimentování, kvůli němuž mu hrozí nařčení z plagiátu, volí to, co je mu bytostně vlastní, co mu umožňuje být originálním a jedinečným. Právě "svět, ve kterém žije", který se proměnil a který jeho básničtí "rivalové" ze své podstaty nemohli prožít, mu dává básnickou sílu. Proto odpozorovává a popisuje realitu. Proto neexperimentuje s básnickým jazykem, neboť by se dostal do přímé souvislosti s modernistickou básnickou tradicí. Popisuje-li okolní realitu, popisuje svůj svět, svůj prožitý, nikým nenapadnutelný svět. Dobře to lze ukázat na poezii vyšlé v posledním čísle časopisu Weles (číslo 34): "Babička umírá / a myslí si že spolu / žijeme // šest dní v týdnu / stínuju u její / postele" (Milan Libiger); "Opilý soused se dobývá do vedlejšího vchodu / která kurva vyměnila ten zámek? / Kope do dveří / pak si sedá na schody / vytahuje cigárko"(Petr Štengl); "Nízký stolek odděluje postavy / dvě číšky na něm sblíženy / Přesto že v pokoji je přítmí / a pouze tušené úsměvy..."(Petr Sobek); "To ráno / Dusila ses ze spaní / a něco se mihlo / nahoře na zdi / Neměl jsem odvahu / stisknout to / mezi palec a ukazovák / Chladně sledovat / tu kapku krve / co z toho vyteče / A usnout s pocitem / že byla tvoje"(Jakub Drážník). Každá z těchto ukázek je originální tím, že je psána z pocitu jedinečného zakoušení reality; a každá z nich je průměrná v tom, že se básnické gesto od druhého ničím neodlišuje. Tak se do sporu dostávají domnělá autentičnost a ubíjející, lehce zaměnitelná podobnost.
Již ve svých předešlých analýzách jsem se dotkl toho, co nazývám ghettem současné poezie. Vždy jsem měl na mysli spíše společenský aspekt - současná poezie se uzavírá do sebe, je čtená, psaná a recipovaná uzavřeným okruhem lidí, není schopná prolomit odcizenou, na obraze jako médiu vystavěnou dobu. Metafora ghetta nebyla nikdy míněna negativně, naopak. Zdi ghetta dovolují, paradoxně, vytvářet vlastní, z vnějšku nezasažený svět. V této chvíli se však odkrývá hlubší význam této určující metafory. Ústřední tendence v současné poezii, již lze pojmenovat jako odpozorování a následný popis reality, ve které žijeme, je hlavním nositelem vytváření současného básnického ghetta. Básnická tendence přehlížející prostor, v němž dochází ke střetu - a uvědomění si tradice a následné usouvztažnění se stává vždy sporem o svébytnost básnické poetiky - nevědomě vede k atomizaci a tím i k ohraničení. Vytěsněný prostor tradice tak zákeřně narušuje samotný fundament básnického psaní - rozrušuje vztahování se k druhému. Lze říci, že moderna byla silná do té chvíle, než její tvůrci ztratili možnost významotvorně negovat druhé a sami sebe. Dokud existovala nutnost negovat druhé a sebe pro dosažení nového vypodobnění světa, otevíral se prostor pro experimenty a vyhrocené básnické sdělení. V současné době se tento společný prostor negace, osvojení a kritiky, z něhož se tvořily různé podoby tradice, proměnil do nepropojených bodů, ze kterých je tvořena poezie vystavěná z fragmentárních zkušeností, chvilkového naladění a domnělého pravdivého prožitku.
Jan Patočka v eseji Umění a čas přesně vystihl jeden z hlavních aspektů moderního umění: Obraz se stává oknem do světa, který je pouze světem obrazu. Tento přesný a vytříbený popis stavu, kdy se dílo stává autonomním a kdy tato autonomnost je předpokladem pro experimentálnost, ohledávání nových básnických ztvárnění skutečnosti, lze vzhledem k současným podobám poezie pozměnit na: Obraz se stává oknem do světa, který je pouze světem ghetta. Mezi tímto dvojím nahlížením je hlubinná propast. A tím ani v nejmenším není řečeno, že ghetto je něčím horším než autonomnost, promyšlená Patočkou v její krajní podobě. Neboť za zdmi ghetta je dostatek klidu, aby došlo k útoku na modernistickou básnickou tradici. V jejich záhybech lze nalézt dostatek neprobádaného prostoru. Třeba jen tím, že se začnou zapisovat sny, jak to celý básnický život činí Zbyněk Hejda. Protože i Oidipus uviděl, až když ztratil zrak. Možná že nahlédnutí sebe sama zrovna díky snům vyruší to, co zapříčinilo vytěsnění: že dojde k odstranění strachu z modernistické básnické tradice.
PETR BOHÁČ
O ČEM SE VEDE ŘEČ VE WELESU ČTYŘIATŘICÁTÉM?
Recenze na Weles 34 na Portálu české literatury (3. 10. 2008)
...Osobně jsem měl Weles rád od prvního čísla, které se mi dostalo do ruky. Vzpomínám, že se tak stalo na konci devadesátých let v knihkupectví na Karlově náměstí, kterému šéfoval bohémský Jiří Sůra. Svým výzorem se Weles na pultu odlišoval od tehdy běžné časopisecké produkce, a to mu přes několikerou typografickou proměnu vydrželo do dneška...
...Josef Hrubý: „Pachtová se zase vůbec neobtěžuje s popisy a její Milostná cvičení jsou oholená na řečnění mezi M a Ž.“
Hana Pachtová: „Nebuďte hrubý.“
Ivo Fencl: „Pan Hrubý není hrubý, vedl jsem s ním rozhovor. Člověk píše, aby se dozvěděl, proč píše.“
Slávek Hamaďák: „Jedinej smysluplnej rozhovor, kterej existuje, je hádka!“
Seamus Heaney: „Really?“
(V překladu Ondřeje Hanuse: „Opravdu?“)...
MICHAL ŠANDA
PLNÝ TEXT NA PORTÁLU ČESKÉ LITERATURY
DOBŘE VYUŽITÉ DVA CENTIMETRY
Recenze na Weles 30-31 v Almanachu Wagon (2008)
...Výrazným přínosem dvojčísla je studie souvislostí mezi duševním onemocněním dnes nazývaným bipolární porucha, kterým po celou dospělost trpěl básník Ivan Diviš, a literární tvorbou. Štěstím pro čtenáře je, že jejím autorem je také básník, Norbert Holub. Ten totiž dokáže obratně a s pozoruměním manévrovat mezi věcným popisem příznaků, projevů a ordinované dobové léčby zmíněné poruchy a oceněním literárního přínosu téhož. Přestože některé Divišovy projevy jsou podle Holuba ilustrací střídání manických a depresivních fází nemoci, a nikoliv tedy vytržením génia, výsledná hodnota díla přesto zůstává – s možností posloužit stejně dobře studentům medicíny jako studentům literární vědy.
Silně je ve Welesu tradičně zastoupena generace třicátníků. Překračování z jedné životní dekády do druhé či dosažení symbolického věku skýtá množství bilanční inspirace. Tak se Kateřina Rudčenková v povídce Třicátý rok a Milan Děžinský v básni Bude mi třiatřicet (ale konečně i v celém uveřejněném souboru) potýkají s tím, co tento věk znamená. Odpovědí ale není definice, daleko spíše hmatání prázdnoty; u Rudčenkové metaforicky naznačené pocitem neviditelnosti v přeplněné vídeňské kavárně, u Děžinského jakýmsi odstoupením od sebe sama, nahlížením se zvenčí...
J.N.S.
PLNÝ TEXT V DRÁŽNÍ INSPEKCI ALMANACHU WAGON
WELES EXISTENCIALŮV
Recenze na Weles 30-31 na Portálu české literatury (21. 2. 2008)
...Zařazené ukázky poezie, jak bylo slíbeno, jsou výrazově podobné, hmatávající realitu bytí jako podstatu nesnadnou, zavazující i pomíjející, vnímanou jako „neurčitý záznam života“ (Josef Straka), když „bez bolesti a bez vášně / převrátil jsi život jedním douškem“ (Milan Děžinský), tehdy „v staré, rozpraskané paměti loví vzpomínky“ (Robert Fajkus). Do básnických konstatování o „tomhle nadějném životě / na jehož konci čeká smrt“ (Lukáš Marvan) se vejdou také Ondřej Lipár, Milan Šedivý, Ondřej Hanus i Zdeněk Vojtěch. Ve stejném duchu, jen možná o stupeň rozhlíživějším a obraznějším dojmem zaznívají verše zúčastněných žen: novicky zen-buddhistické korejské školy Zuzany Gabrišové, učitelky ze školy jazykové Wandy Heinrichové – či ze školy základní, Marcely Pátkové („Poezie. / Ten vznešený, samonosný hřbitov zblouděnců.“). Prozaické příspěvky dodaly Kateřina Rudčenková (o neviditelnosti) a Kateřina Tučková (existenční skicu z chystaného románového dramatu z roku 1945 nazvanou Poslední máj Gerty Schneider). Nic moc povzbudivého není ani povídka Kozlí zpěv Stanislava Berana. A pak se v novém dvojčísle Welesu ještě šramotí a recenzuje (Trojakovo Brněnské metro či Rudišův Grandhotel). Úplný konec, pěkně v duchu zvolené efemérnosti světa i jeho věcí, korunuje „Patron čísla“ – tentokrát Josif Brodskij v básni Sonet Glebu Gorbovskému.
MILENA M. MAREŠOVÁ
PLNÝ TEXT NA PORTÁLU ČESKÉ LITERATURY
WELES 30-31
Recenze na Weles 30-31 v Knihovně deníku Dnes (8. 3. 2008)
Současná česká poezie výrazně převažuje v tomto dvojčísle literární revue Weles. Náleží jí prvních sto stránek (včetně rozhovoru s básníkem a dramaturgem Jiřím Goldem), i několik desítek stran v druhé polovině dvojčísla, kde najdeme mj. verše Pavla Kolmačky z let 2000–2007 a studii Miroslava Chocholatého o tomto autorovi. Oddíl prózy obsahuje čtyři texty, kupříkladu Třicátý rok od Kateřiny Rudčenkové či Kozlí zpěv od Stanislava Berana. Výtvarné portfolio patří černobílým fotografiím básníka Martina Langera. Oddíl recenzí a kritik je vyhrazen titulům výhradně české prózy, poezie a publicistiky. Ilustrační doprovod, rozprostraněný po celém dvojčísle, je dílem Petra Pazdery Payneho.
(RED.)
KE KRBU I K TOPENÍ, NOVÝ WELES K PŘEČTENÍ
Recenze na Weles 27-28 na Rozrazilu online (2007)
...S tvorbou několika autorů (Andělová, Boková, Hájek, Řehák, Sobek) se můžeme setkat i na literárním serveru www.totem.cz. Tuto fůzi s Totemem spískal pražský člen redakce a neúnavný chodec Pepa Straka, který zřejmě zašel na čtení Totemu a vzešla z toho za vydatné pomoci Egila - jednoho z redaktorů serveru, pěkná intermediální spolupráce. Zejména pak texty Michaely Andělové dávají tušit, že se jedná o básnířku, která chodí svébytnými krajinami, a která ví třeba o tom, že „někde vysoko mrzne noc“. Velmi pěkné. Musím se mrknout na Totem.
Psát o kvalitách ostřílených básnických matadorů mi připadá zbytečné, nebo jak říká Ivo Harák: „nosit sůvy do Atén“. I když třeba redaktor Větrných mlýnů Lubomír Sůva v Aténách ještě nebyl, jak sám uvádí. Zmíním zde tedy pouze brněnského Pavla Sobka, který po delší odmlce vystoupil ze svého lotosového květu a představil tvorbu hned ve dvou žánrech.
MARTIN ŠVANDA
PRAGOCENTRISMUS STRANOU
Recenze na Weles 24-25 v Almanachu Wagon (2006)
Někdy to je s uzávěrkami složité – jenže Weles z jedné takové vytěžil zimní dvojčíslo 24-25, které už je řádným tlustospisem (200 stran) - dle podtitulu časopisu plným poezie, prózy, kritik, recenzí, ale nově také rubrik (O)hlasy a Esej...
...První welesí (O)hlas patří recenzi Norberta Holuba na internetovou antologii Vrh křídel – a jeho autorem je pochopitelně Petr Fabian. Velmi uspokojivé číslo literární revue doplňují neméně estetické fotografie Jiljího Slívy (Geometrie tvarů), nad nimiž se zamýšlí Robert Fajkus, a grafiky, frotáže a kresby Víta Ondráčka. Držíte-li v ruce Weles, jde pragocentrismus stranou – ještě že Morava netvoří samostatnou republiku.
ANNA NYMOVÁ
PLNÝ TEXT V DRÁŽNÍ INSPEKCI ALMANACHU WAGON